Konec nadějí reformy komunismu
13. DÍL: Československo je bráno spíš jako oběť studené války, přitom v ní hrálo dost důležitou roli
Diváci populárních dokumentů o studené válce se v nich s Československem mohou setkat nejvíce třikrát. Poprvé v souvislosti s komunistickým pučem v únoru 1948, jenž vyvolal na Západě poměrně silný ohlas a uspíšil v hlavách mnohých politiků přerod směrem k tvrdšímu postoji vůči SSSR. Podruhé dokumenty připomínají invazi vojsk Varšavské smlouvy v noci z 20. na 21. srpna 1968 jako milník v historii pražského jara, ale i jako konec nadějí na reformu komunismu minimálně v evropském kontextu, byť invaze na právě probíhající trendy v bipolární válce, jako byly détente či ostpolitik, vliv příliš neměla, spíše naopak. A konečně zmiňují listopad 1989 jako součást demokratizační vlny ve střední a východní Evropě spolu s NDR, Polskem a Maďarskem. S výjimkou posledního případu Československo vystupuje v globálních dějinách studené války spíše jako pasivní objekt velmocenské politiky a bezbranná oběť.
PŘÍPAD ČESKOSLOVENSKO
Přitom minimálně v období 1948 až 1968 hrálo socialistické Československo aktivní a na svoji velikost ne nevýznamnou studenoválečnickou roli v mnoha rovinách. Především bylo téměř stoprocentním a loajálním spojencem Sovětského svazu, ať již byli u jeho kormidla Stalin, Chruščov či Brežněv, a to již v podstatě od podepsání Smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československem a Svazem sovětských socialistických republik v prosinci 1943. Ať už se jednalo o korejskou či vietnamskou válku, protizápadní či protiamerické „mírové“kampaně, „doplnění“či dokonce zastoupení zájmů SSSR v oblastech bipolárního střetu, jakými byly Kongo, Střední východ či Kuba; tam všude českoslovenští diplomaté, rozvědčíci, vojáci či inženýři plnili svoji spojeneckou povinnost. Nemalý byl i vojenský příspěvek do obranných a případně i útočných řad Varšavské smlouvy v podobě téměř 300 000členné stálé a v případě války 700 000členné mobilizované armády podle stavů na začátku 50. let.
Na Československo se SSSR mohl plně spolehnout i při pacifikaci vzbouřivších se spojenců, Maďarska v roce 1956 nebo Polska na začátku 80. let, či se mu dostávalo všestranné podpory při vyhrocených ideologických, sovětskou dominanci
Jednání československé a sovětské delegace v Čierné nad Tisou na přelomu července a srpna 1968. Za necelý měsíc připraví Brežněv Dubčekovi mnohem horší chvíle... samotnými, což byl příklad početné skupiny tzv. informbyrovců, Jugoslávců, kteří odešli do emigrace, protože se v rámci sovětsko-jugoslávské roztržky v roce 1948 postavili na stranu sovětů.
Na Univerzitě 17. listopadu, zřízené v roce 1961, se vzdělávali, školili a také byli socialisticky „indoktrinováni“studenti z Afriky, Asie a Latinské Ameriky.
Československo investovalo velké prostředky do kulturní diplomacie a propagandy zacílené hlavně na země „Jihu“, tehdejším slovníkem „Třetího světa“. Bylo i aktivním vývozcem zbraní do Izraele, Egypta či Sýrie, Vietnamu, Konga či Kuby. Upoutalo pozornost například uzavřením průlomové smlouvy o dodávce zbraní právě s Egyptem v roce 1955, nebo když byla 7. dubna 1959 francouzským námořnictvem zadržena československá obchodní loď Lidice, protože převážela zbraně pro alžírské povstalce z Fronty národního osvobození (FLN).
Čilý partner
Československo poskytovalo všestrannou asistenci a materiální pomoc při výcviku nejrůznějších národně-osvobozeneckých až přímo teroristických skupin z rozmanitých koutů světa. Pomáhalo při projektech v zemích sovětského zájmu (budoucí představitel pražského jara a předseda Národní fronty František Kriegel v podstatě dohlížel na začátku šedesátých let na výstavbu kubánského zdravotnictví) a bylo také, vzhledem k ještě tehdy relativně vysoké technické vyspělosti a průmyslové základně, čilým obchodním partnerem a vítaným exportérem průmyslových celků a výrobků od elektráren, továren až po nákladní vozy a samozřejmě zbraně.
Československá rozvědka aktivně plnila Moskvou schválené či přímo zadané úlohy. Nejen pro ni, ale i pro domácí Československou akademii věd kradla v rámci vědeckotechnické špionáže důležité patenty a technologie. Organizovala teroristické útoky, jako byl například bombový atentát na štrasburského prefekta v květnu 1957, při němž ale omylem zahynula jeho žena a jenž měl narušit probíhající sbližování mezi Francií a Spolkovou republikou Německo.
Prováděla tzv. aktivní opatření, jež zahrnovala dezinformace, skandalizace či kompromitace nepřátelských zemí, jednotlivců či skupin, například USA a zemí NATO, obecně definovaných „imperialistů“, Vatikánu anebo „ideodiverzní centrály“v podobě „nepřátelských vysílaček“Svobodné Evropy.