Pražské jaro a šachy velmocí
První tajemník ÚV KSSS Brežněv se podle historiků Světlany Savranské a Williama Taubmana v případě pražského jara obával dominového efektu nejen s ohledem na země Varšavské smlouvy, ale i na sovětskou společnost. „Dominance nad východní Evropou“a „klid a pořádek ve vlastní zemi“to byly jeho zásadní imperativy.
Invazí se snažil ukázat rozhodnost směrem k Západu i proto, že pro budoucí jednání s Američany o kontrole zbraní chtěl mít krytá záda. Navíc se obával, že „ztráta Československa“by jej stála místo generálního tajemníka. Přes dobře zvládnutou technicko-vojenskou stránku byla ale invaze zprvu politickým fiaskem, protože se nepodařilo ani přesvědčit stávající československé vedení, aby invazi schválilo, ani najít a zformovat nové mocenské, „dělnicko-rolnické“centrum. Sovětský „problém“vyřešil teprve únos prvního tajemníka ÚV KSČ Alexandra Dubčeka do Moskvy a následná jednání, usnadněná i postojem prezidenta Ludvíka Svobody.
Absence výraznější západní reakce Brežněvovi k jeho velké úlevě potvrdila, že se Západ nechce vojensky angažovat na území Varšavské smlouvy a tedy že „jaltské hranice“jsou neměnné a tedy že nastal čas, aby Moskva usilovala o jejich uznání de iure. Výsledkem pak byl helsinský proces v roce 1975.
Krize trochu nevhod
Pro Američany byl „československý problém“vnitřní záležitostí sovětského bloku. Z veřejných prohlášení československých reformních komunistů bylo zřejmé, že nechtějí měnit ani zahraničně-politickou orientaci Československa, ani zpřetrhat vazby se SSSR, natož se stát součástí Západu, – přestože jim to kremelští vůdci od jara 1968 v souvislosti s reformami neustále předhazovali. Československo bylo navíc poměrně vysoko v seznamu amerických nepřátel, neboť to byly i československé zbraně, které zabíjely americké vojáky ve válce ve Vietnamu. Washington se také podle historika
Güntera Bischofa vystříhal veřejné podpory obrodného procesu, aby tím neposkytoval munici sovětské propagandě o „západní infiltraci“pražského jara. Hrála v tom roli „maďarská“lekce z roku 1956, kdy bojechtivé vysílání rozhlasových stanic podporovaných Američany vyvolávalo v bojujících povstalcích falešný dojem, že Američané již sedají do letadel a tanků a míří na pomoc Budapešti.
Československá krize přišla Washingtonu nevhod. Obě supervelmoci se s velkým očekáváním chystaly na jednání o kontrole jaderných zbraní a v červenci 1968 již podepsaly dohodu proti šíření jaderných zbraní třetím zemím. Na ni chtěl prezident Johnson navázat summitem v říjnu 1968 v Leningradu a jeho zrušení se tak vlastně stalo pro Moskvu jedním z mála hmatatelných „trestů“. Na druhou stranu intervence „pomohla“Washingtonu jako odstrašující příklad pro upevnění kontroly nad rozhádaným NATO a také přispěla k odmítnutí návrhů na snížení počtu amerických vojáků v Evropě. ja