Novináři o novinářích
Během covidových uzávěr mě trápila značná skleslost, ale o prázdninách, když už se ledaskam smělo, trochu polevila. V srpnu už natolik, že jsem se rozhodla si od září nadiktovat nějaký „normální“domácí režim: budu si všechno pěkně plánovat, nepromarním ani chvíli, nebudu se flákat u pasiánsu, pravidelně vyrazím na procházku… prostě si zařídím zbrusu nový život. Žel Bohu zatím zůstává u plánu.
V rámci příprav na ten nový život jsem poslední srpnové pondělí vyrazila na koncert svých oblíbených Totems. Hráli jako vždy báječně a měla jsem dokonce pocit, že tak spřátelené publikum jsem vídala před lety letoucími na koncertech Šafránu. Přišel tam taky jeden můj polský kamarád a přinesl mi knížku – a teď místo abych trávila dny pravidelně a naplánovaně, povaluji se u knížky, stihnu tak leda to, co jsem slíbila, a i to až na poslední chvíli. Knížka se jmenuje Partyzanci, tedy Partyzáni, a je o novinářích, které má Lukašenko na mušce. V jistém smyslu je to div světa: obsahuje totiž příspěvky asi třiceti polských novinářů z nejrůznějších polských médií.
Tady musím vysvětlit, že podobně, jako je rozdělená polská (i česká) společnost, jsou rozdělení i polští novináři. Kde jsou ty časy, kdy mívali každý rok společný ples! V posledních letech, dokud to ještě před covidem šlo, bývaly plesy dva: přece nebudou provládní novináři tančit na jednom parketu s těmi, kdo fandí opozici! (U nás, pokud to dokážu odhadnout, není ten rozpor tak ostrý, ovšem existuje také.) A tady se najednou snesou na stránkách jedné knihy! Nadchlo mě tohle smíření, nejsem příznivkyní rozdělování a hledání nepřátel.
Kniha je ovšem pozoruhodná i z mnoha dalších důvodů. Každý z třiadvaceti příspěvků je věnován jednomu běloruskému novináři. Tak třeba Táňa Karavjanková vyprávěla v textu o Aleně Talkačové. „Každý novinář má sbalenou tašku do vězení, tu má doma nebo u někoho blízkého, aby mu ji mohl přinést. Co v ní je? Teplé oblečení, boty bez tkaniček, kartáček, pasta, tampony, vložky…“Samotnou Alenu zavřeli letos 18. května a obvinili ji z daňových podvodů. Jde jednoznačně o záminku, ve skutečnosti ji trestají za účast v protestech, mimo jiné v protestech proti věznění jejích novinářských kolegů. Jsou to srdcervoucí příběhy. Nejsou to však jen životopisy lidí, které Lukašenkův režim poslal do vězení, vždycky je to spíš esej o prostředí, ale nejen o novinách nebo televizi.
Prokousala jsem se teprve do dvou třetin, ale už teď jsem se o dnešním Bělorusku, ale i o nejnovějších dějinách té těžce zkoušené země opravdu hodně dozvěděla. Nejvíc samozřejmě o posledním roce, kdy velká část běloruské společnosti povstala a protestovala proti zfalšovaným prezidentským volbám. Ten kaleidoskop pohledů dává čtenáři možnost srovnávání, historické exkursy mu umožňují postřehnout souvislosti. A nejhezčí je, že solidarita s běloruskými kolegy byla silnější než ideologická zášť.
PETRUŠKA ŠUSTROVÁ