O euroinscenacích a tak
s dvojicemi „expertů všedního dne“– českou („kolonizující“) stranu představují funkcionářsky upjatí Veronika Švábová a Tomáš Procházka, před kterými leží nejrůznější archivní materiály (knihy, fotografie, fascikly), africkou („kolonizovanou“) Angela Nwagbo a Nyassi, kteří jsou obklopeni africkými atributy (tropické ovoce, místní hudba, již pouští z gramodesek). Za oběma dvojicemi na zdi visí příslušné státní vlajky a uprostřed – jak jinak – figurují názvy podporovatelů projektu... „Vzorověji“již inscenace snad ani nemůže vypadat.
V dalším průběhu pak čeští „experti“popisují a dokumentují (též prostřednictvím filmových a zvukových záznamů) průběh československé kolonizace Toga, afričtí „experti“– v Čechách usazení potomci tožských obyvatel – sdělují své nejrůznější životní zkušenosti. Vše se odehrává ve vyrovnané atmosféře, tvůrci nijak netlačí na pilu ironie; významy, které pod „klidnou hladinou“, v níž realita a fikce splývají, si musí divák domyslet sám. Zlom nastává v okamžiku, kdy účinkující odhalí, že si celou historii Československého Toga vymysleli – a že se jim na to přišlo. A strádají, že sami kvůli takové koloniální minulosti, jak je dnes zvykem, nemohou trpět – protože na to se umělcům dobře shánějí peníze. V těchto pasážích je kritický osten inscenace zcela zřejmý. A kritika „příliš snadného“, černobílého čtení minulosti a světa vůbec pokračuje i v následující části, kdy si „bílí“a „černí“experti – tím, že si nasadí celohlavové masky s opačnou barvou pleti – prohodí své role. „Černí“příkladným grantovým (pseudo)jazykem popisují činnost Handa Gote, hovoří o všech těch správných progresivních tématech, kterým se soubor jakože věnuje; a „bílí“zase divákům sdělují zkušenosti se „všednodenním“
rasismem, s nímž se u nás potkávají... Jak to tedy ale je? Kdo jsou ti, kteří jsou vinní, a kdo ti, kteří trpí? Běloši, nebo černoši? Lze to takto vůbec klasifikovat? Kritika Vzpomínek z Toga obecně míří proti všem, kteří si, třeba v dobré víře po nápravě minulých i současných nespravedlností, vidění skutečnosti zjednodušují, a kteří na svou „nápravu“, ať již třeba jen uměleckou, tak snadno získávají nejrůznější finanční prostředky (a následně ocenění).
Inscenace Handa Gote nabízí silné téma. Možná mohlo být využito vydatněji. Nápadů, zvláště scénických, je ve Vzpomínkách z Toga na poměry souboru spíše méně, produkce divadelně působí poněkud řídce – tematicky ale soubor trefil hřebíček na hlavičku.
Vzpomínky na Togoland
Handa Gote Research & Development, premiéra 6. 9. v Alfredovi ve dvoře.
Autor je divadelní kritik