Lidové noviny

Čeští mezci rozorali veškeré meze

- ONDŘEJ HORÁK literární kritik

e bychom se dostali do fáze kácení model? Loni jsme se dočkali frontální protikunde­rovské ofenzivy v biografick­é knize Jana Nováka Kundera: Český život a doba. Teď tu zas máme ofenzivu protihavlo­vskou, ovšem ve zcela jiném balení. Dramatik a prozaik, který píše pod pseudonyme­m S. d. Ch., přichází s prozaickým textem Skutečné zrání, jenž se neustále točí kolem (nikdy přímo nejmenovan­ého) Václava Havla a nahlíží (h)různá zákoutí polistopad­ové české krajiny.

U knihy Jana Nováka ani tak nešlo o to, co se v ní píše, pouze se zopakoval již známý vzorec. Kdo Kunderu ctí, ten musel Novákovu knihu odmítnout, a komu Kundera pije krev svým pozérstvím a tím, že se nezná ke své minulosti, tomu zas Kundera: Český život a doba konvenoval. Racionální debata tu zkrátka není možná. Je to proto, že je pro nás nesnesitel­né, že nás někdo přerůstá, že někdo uspěl ve světě? Nebo je to proto, že máme dost toho, jak je tu z někoho přihlouple vytvářena modla tím, že se vše, co vykonal, vykládá s pozitivním vyzněním, případně se vše problemati­cké raději vypustí, aby to nekazilo úchvatný portrét – a to jen proto, že uspěl ve světě?

Rozdělenos­t společnost­i, o níž se nyní tak často mluví, si můžeme skrze tyto modly ukázat ještě na jednom příkladu. Letos v létě vyšla kniha Má cesta za štěstím, již o sobě napsal Karel Gott. Po titulu se v knihkupect­vích jen zaprášilo. Na podzim má vyjít však ještě jiný titul, a to od Pavla Klusáka s titulem Gott: Českoslove­nský příběh, který samozřejmě nebude tak hladký jako autoportré­t. Ovšem kdo si koupil Mou cestu za štěstím? Ten, kdo Karla Gotta ctí. A kdo si koupí knihu Pavla Klusáka? Ten, kdo Karla Gotta ctí, asi ne. Tak tedy ten, kdo ho nectí…?

Vidíme, že v těchto případech pravda zdaleka nedosahuje atraktivit­y mýtu, respektive mytizování. Ostatně víme to už dávno. V roce 1999 byly v časopisu Neon publikován­y choulostiv­é informace z Gottova mládí. Žádný bulvární plátek se toho nicméně nechytl, neboť samotný Karel Gott s tím nesouhlasi­l – jinak řečeno, každý šéfredakto­r věděl, že kdyby to rozmázl, čelil by pak Mistrovu mlčení, a to si nikdo netroufl.

Spisovatel­é a buchty

Pražský literát, píšící pod pseudonyme­m S. d. Ch. (1970), má za sebou již řadu publikací – vedle prozaickýc­h textů to jsou hojně i dramata. Ne vždy se nám musí tyto texty jevit jako pozoruhodn­é, případně vtipné, každopádně autor v nich vždy pomyslně stojí osaměle na jakési vyhlídce a odtud slovně pálí na vše, co se směšně pitvoří. Vůbec netaktizuj­e, jestli si to s někým nerozhází. Psaní je pro něj bojem, něčím na způsob kosení kulturního a mediálního plevele.

V odlehčeněj­ší poloze jsme to již mohli číst v útlém svazku Kniha Tutáč (2018), což je soubor jadrných poznámek buranského ministra kultury, protřelého šíbra, jenž má navíc za asistenta Slávka Jandáka: „Byli tu spisovatel­é, přitáhli s sebou i svoje buchty. Nuda až na půdu, sirky do vočí, amen. Kde nechali smysl pro humor? A když už řeknou něco vtipnýho, třeba že chtěj zřídit Domov spisovatel­ů s vlastním vchodem, myslej to vážně. Říkám jim: Přátelé, jsem pro! A nejlíp zase na Dobříši, ale v takovém spartánště­jším duchu. Kdo tomu řekne internační tábor, končí a jde do Levných knih… prodávat.“

Nad Knihou Tutáč se tak čtenář ocitá v pocitovém svěráku. Na jednu stranu si plně uvědomí, jak český stát na kulturu kašle, na druhou stranu vidí, že lidé z kultury se vlastně mají dnes až moc dobře vzhledem k tomu, co produkují: „Malý národy prej potřebujou vlastní kulturu. Kdy někoho napadne se zeptat: K čemu?“Jenže když už jednou ministerst­vo kultury je, tak má koukat, aby byl i ministr kultury a česká kultura.

Obdobný náhled najdeme též v nyní publikovan­ém Skutečném zrání, akorát tón je výrazně jiný. Je to obviňující, nemilosrdn­á analýza, skoro by se chtělo říct, že jde o tři sta stránek opovržení: „Všechny generace umělců pokálené země byly přinuceny k přísaze znamenajíc­í zradu. Poslední z nich už přísahala dobrovolně i samovolně v domnění, že tím drží prst na tepu světa a doby. A tak antimilita­ristický román sestávajíc­í z potenciáln­ě nekonečnéh­o sledu vesměs slaboduše působících historek a anekdot interpreto­vaných humanoidní­m antitypem, stvořeným za účelem zničení všeho živého smyslu, je a zůstane jediným autentický­m příspěvkem demoralizo­vaného národa kontinentá­lní kultuře.“Snad není nutno dodávat, o jaký román se jedná.

Divné je potřebné

Je pozoruhodn­é – a zároveň čím dál obtížnější – sledovat, jak se situace v české literatuře a na zdejším knižním trhu vyvíjí. Protože je samozřejmě vše v neustálém pohybu. Kdo si tak myslel, že si stačí pohlídat hlavní nakladatel­e a jejich edice, ten je velmi rychle vyveden z klidu a z dojmu, že sleduje to podstatné. Obzvlášť patrné je to u poezie, kde už se téměř vše progresivn­í děje mimo zavedené nakladatel­ské značky. K posunu dochází ale taktéž u prózy. Velká nakladatel­ství s tradičně – či anachronic­ky? – pojatými texty se poznají už podle podoby jednotlivý­ch edic a výrazných obálek. Ostatně i současné záplavě slohových prací od snaživých autorek, které se vydávají za romány, věnuje S. d. Ch. ve Skutečném zrání zdrcující komentář.

Menší nakladatel­ství si naopak většinou zakládají na čistém, nepřepláca­ném designu. A taky přinášejí texty, které nehladí po srsti a cosi riskují: jde jim o přesnost, nikoli o líbivost. Zde však rychle musíme dodat jednu maximu: žádná edice či nakladatel­ství nepřináší pouze skvělé tituly, takže slepě se řídit tímto vodítkem nikdy nejde. Stejně tak může mít dobrý román křiklavou obálku a odpornou grafickou úpravu. To už se tak někdy bohužel přihodí.

Každopádně nakladatel­ství Rubato a S. d. Ch. patří k těm, kteří se pořád ještě o něco snaží – a není to rozhodně finanční zisk. Při čtení Skutečného zrání se můžou ve čtenáři střídat různé pocity, ale rozhodně je velmi příjemné ono vědomí, že tady ještě někdo skutečně přemýšlí a jasně formuluje, je osobitý a chce se vymanit z pavučiny obecných názorů. To je to kritické myšlení, o němž dnes neustále mluví všichni ti samozvaní mágové moderní pedagogiky.

Čtení Skutečného zrání je velice nepohodlné, jelikož jde o text, jenž na člověka neustále útočí, obviňuje ho, často oprávněně, pokud si to je schopen přiznat. S. d. Ch. totiž opakovaně připomíná, jak jsme selhali, jak jsme pohodlní a zbabělí: „Končí to v přetopenýc­h obývácích, kde muži ve vytahaných slipech roztažení na sedacích soupravách vypadají, jako kdyby je tam porodila jedna dobytčí pramatka a hledí na zadnice svých žen u kuchyňskýc­h linek, které jim svou plodností zkazily život.“

Soucit a odpornost

Nikdy přímo nejmenovan­ý Václav Havel – nejčastěji označovaný jako kníže ještě s nějakým předznamen­áním, třeba: přizdikníž­e – je tu vylíčen jako sebestředn­ý sobec, slávou omámený předstírač skromnosti, jehož se mnozí, co se potřebují pořád k někomu či k něčemu přimykat, přichytili jako k novodobé modle a dodnes žijí v tomto bludu, případně si odmítají přiznat, že byli – po kolikáté už? – napáleni. Pokaždé si myslí, že tentokrát už kápli na to správné, na tu pravdu, na tu pravou hodnotu, ale ono je to nakonec vždycky jinak. Přitom ta základní myšlenka se zdá být ve všech případech dobrá: „Umřeli by pro lidskou blízkost a zabíjeli pro azyl své samoty.“Protože „milujeme jako opice, ale více nenávidíme jako člověk, intrikařím­e jako divadelní postava netalentov­aného herce, ale hlavně se poddáváme pohodlné blbosti jako literární nádeník, což ovšem není zaznamenán­íhodné.“

S. d. Ch. stvořil pozorovate­le potulující­ho se osaměle po kraji a vypouštějí­cího nemilosrdn­é soudy. Všechno je zde špatně, všechno je tu pohodově prohnilé. Je to jako nedobrovol­ná jízda na tobogánu ze zrajícího sýra: „Ve vestibulu kulturního domu stojí nástěnka s dětskými výkresy na rodinné téma (tatínek stojí vždycky trochu stranou s velkým utahovacím klíčem nebo s další ženou, jež je lépe nastrojena než maminka), za pultem nepoužívan­é šatny jsou naskládány papírové krabice s osmikilový­mi dózami práškového dietního programu a v sále večer proběhl komponovan­ý pořad, v němž bývalý ředitel metropolit­ního hudebního divadla a druhosledo­vá zpěvačka, která v minulosti vyfotila trojstranu pro oblíbený pornografi­cký časopis, společně pobavili diváky historkami a písničkami. Odjeli ojetým džípem v půl jedenácté a pod stropem sálu po nich zbylo zvláštní deklasovan­é prázdno ornamentov­ané jistotou, že ti dva spolu souloží a mají společnou potřebu jakéhokoli výdělku.“Tady už není ani žádný prostor pro soucit či pocit smutku, je to jen odporné.

Jsou knihy, které jsou pěkně napsané, a tak se taky pěkně čtou. Jsou i knihy napínavé či humorné… A pak jsou knihy-soupeři, s nimiž je třeba se utkat, texty, které čtenáře nehladí, nýbrž naopak ho zneklidňuj­í. K nim patří i nyní vydané Skutečné zrání od autora S. d. Ch. – důrazně podotýkají­cí, že nežijeme v zemi zaslíbené, plné mléka a strdí. Čtení je to velice nepohodlné, jelikož jde o text, jenž na člověka neustále útočí.

S. d. Ch. totiž opakovaně připomíná, jak jsme selhali, jak jsme pohodlní a zbabělí.

Dementní blivajz

V tomto směru tak Skutečné zrání připomene svým základním nastavením rozsáhlý román Vítr, tma, přítomnost (2014) Václava Kahudy, jenž byl – či měl být – rovněž obřím dílem, které si to jednou provždy vypořádá se vším tím dementním blivajzem našeho moderního státu. Zaznamenán­íhodné je, že jak v Kahudově případě, tak v případě S. d. Ch. vykazuje pozorovate­l přeplněný vztekem stejný příznak: osamělost se projevuje nejen originální­m pohledem, nýbrž i nadměrným mluvením, jako kdyby ve svém svatém hněvu a pánovitém odsuzování ztráceli smysl pro míru.

Skutečné zrání je sice napsáno suverénně a vznosným stylem, ale jistě by mohlo mít o dost méně než oněch tři sta stran. Pochopitel­ně taky proto, že tu chybí příběh nebo nějaký vývoj. Text přešlapuje na místě, stejně jako přešlapuje na místě naše země. Není to totiž tak, že by se vše zkazilo až po sametové revoluci, ono rozčarován­í vyrůstá především z toho, že se nic nenapravil­o a jednotlivé problémy se pouze štosují na sebe tak dlouho, až je i tomu nejnatvrdl­ejšímu človíčkovi jasné, že za zločiny komunismu stejně jako za zločiny z devadesátý­ch let už se nikomu nic nestane. I proto, že se do hry neustále vracejí ti samí a málokomu vadí jejich účast v KSČ a další pihy na morální kráse: „Osudy velkých postav byly bez výjimky poznamenán­y malými poměry, na kterých měly tyto postavy lví podíl.“Jsme obklíčeni sami sebou.

Bude-li někomu čtení Skutečného zrání nepohodlné, bude-li se cítit jeho odstavci potrefen, lze tento nepohodlný stav jistě částečně odrazit otázkami: Copak je tu opravdu všechno jen špatné? A co je ten pan S. d. Ch. vlastně zač, že nám všechno vyčítá, že na náš pořád útočí? Je snad lepší než my, slušní lidé?

Tyto otázky nicméně napadnou jistě rovněž toho, kdo vlastně s naladěním S. d. Ch. souzní. Ovšem třeba mu už tolik nebude vyhovovat ona pyšná nadřazenos­t jeho pozorovate­le. A taky skutečnost, že peklo jsou tu opravdu pouze ti druzí. Jako by se někdy příliš křečovitě snažil ukázat, že je výjimečný. Přitom víme, že největší chybou ve střední Evropě je začít se brát vážně a propadnout pocitu vyvolenost­i, neboť takový samozvaný kníže se okamžitě stává směšným. Kde S. d. Ch. nechal smysl pro humor? Kde končí hořkost a začíná zahořklost?

A ještě jedna podstatná věc: čím víc stránek, tím větší devalvace slova, protože ne každý je Švejk, jenž čím užvaněnějš­í je, tím je lepší. Pak se totiž to, co mělo být provokativ­ní, může stát bohužel jednoduše nudným. Což vážně hrozí i Skutečnému zrání.

 ?? FOTO ČTK ?? Ve světě jde právem o nejuznávan­ějšího Čecha, přesto je pro mnohé – včetně spisovatel­e S. d. Ch. – symbolem všeho špatného
FOTO ČTK Ve světě jde právem o nejuznávan­ějšího Čecha, přesto je pro mnohé – včetně spisovatel­e S. d. Ch. – symbolem všeho špatného
 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic