Čeští mezci rozorali veškeré meze
e bychom se dostali do fáze kácení model? Loni jsme se dočkali frontální protikunderovské ofenzivy v biografické knize Jana Nováka Kundera: Český život a doba. Teď tu zas máme ofenzivu protihavlovskou, ovšem ve zcela jiném balení. Dramatik a prozaik, který píše pod pseudonymem S. d. Ch., přichází s prozaickým textem Skutečné zrání, jenž se neustále točí kolem (nikdy přímo nejmenovaného) Václava Havla a nahlíží (h)různá zákoutí polistopadové české krajiny.
U knihy Jana Nováka ani tak nešlo o to, co se v ní píše, pouze se zopakoval již známý vzorec. Kdo Kunderu ctí, ten musel Novákovu knihu odmítnout, a komu Kundera pije krev svým pozérstvím a tím, že se nezná ke své minulosti, tomu zas Kundera: Český život a doba konvenoval. Racionální debata tu zkrátka není možná. Je to proto, že je pro nás nesnesitelné, že nás někdo přerůstá, že někdo uspěl ve světě? Nebo je to proto, že máme dost toho, jak je tu z někoho přihlouple vytvářena modla tím, že se vše, co vykonal, vykládá s pozitivním vyzněním, případně se vše problematické raději vypustí, aby to nekazilo úchvatný portrét – a to jen proto, že uspěl ve světě?
Rozdělenost společnosti, o níž se nyní tak často mluví, si můžeme skrze tyto modly ukázat ještě na jednom příkladu. Letos v létě vyšla kniha Má cesta za štěstím, již o sobě napsal Karel Gott. Po titulu se v knihkupectvích jen zaprášilo. Na podzim má vyjít však ještě jiný titul, a to od Pavla Klusáka s titulem Gott: Československý příběh, který samozřejmě nebude tak hladký jako autoportrét. Ovšem kdo si koupil Mou cestu za štěstím? Ten, kdo Karla Gotta ctí. A kdo si koupí knihu Pavla Klusáka? Ten, kdo Karla Gotta ctí, asi ne. Tak tedy ten, kdo ho nectí…?
Vidíme, že v těchto případech pravda zdaleka nedosahuje atraktivity mýtu, respektive mytizování. Ostatně víme to už dávno. V roce 1999 byly v časopisu Neon publikovány choulostivé informace z Gottova mládí. Žádný bulvární plátek se toho nicméně nechytl, neboť samotný Karel Gott s tím nesouhlasil – jinak řečeno, každý šéfredaktor věděl, že kdyby to rozmázl, čelil by pak Mistrovu mlčení, a to si nikdo netroufl.
Spisovatelé a buchty
Pražský literát, píšící pod pseudonymem S. d. Ch. (1970), má za sebou již řadu publikací – vedle prozaických textů to jsou hojně i dramata. Ne vždy se nám musí tyto texty jevit jako pozoruhodné, případně vtipné, každopádně autor v nich vždy pomyslně stojí osaměle na jakési vyhlídce a odtud slovně pálí na vše, co se směšně pitvoří. Vůbec netaktizuje, jestli si to s někým nerozhází. Psaní je pro něj bojem, něčím na způsob kosení kulturního a mediálního plevele.
V odlehčenější poloze jsme to již mohli číst v útlém svazku Kniha Tutáč (2018), což je soubor jadrných poznámek buranského ministra kultury, protřelého šíbra, jenž má navíc za asistenta Slávka Jandáka: „Byli tu spisovatelé, přitáhli s sebou i svoje buchty. Nuda až na půdu, sirky do vočí, amen. Kde nechali smysl pro humor? A když už řeknou něco vtipnýho, třeba že chtěj zřídit Domov spisovatelů s vlastním vchodem, myslej to vážně. Říkám jim: Přátelé, jsem pro! A nejlíp zase na Dobříši, ale v takovém spartánštějším duchu. Kdo tomu řekne internační tábor, končí a jde do Levných knih… prodávat.“
Nad Knihou Tutáč se tak čtenář ocitá v pocitovém svěráku. Na jednu stranu si plně uvědomí, jak český stát na kulturu kašle, na druhou stranu vidí, že lidé z kultury se vlastně mají dnes až moc dobře vzhledem k tomu, co produkují: „Malý národy prej potřebujou vlastní kulturu. Kdy někoho napadne se zeptat: K čemu?“Jenže když už jednou ministerstvo kultury je, tak má koukat, aby byl i ministr kultury a česká kultura.
Obdobný náhled najdeme též v nyní publikovaném Skutečném zrání, akorát tón je výrazně jiný. Je to obviňující, nemilosrdná analýza, skoro by se chtělo říct, že jde o tři sta stránek opovržení: „Všechny generace umělců pokálené země byly přinuceny k přísaze znamenající zradu. Poslední z nich už přísahala dobrovolně i samovolně v domnění, že tím drží prst na tepu světa a doby. A tak antimilitaristický román sestávající z potenciálně nekonečného sledu vesměs slaboduše působících historek a anekdot interpretovaných humanoidním antitypem, stvořeným za účelem zničení všeho živého smyslu, je a zůstane jediným autentickým příspěvkem demoralizovaného národa kontinentální kultuře.“Snad není nutno dodávat, o jaký román se jedná.
Divné je potřebné
Je pozoruhodné – a zároveň čím dál obtížnější – sledovat, jak se situace v české literatuře a na zdejším knižním trhu vyvíjí. Protože je samozřejmě vše v neustálém pohybu. Kdo si tak myslel, že si stačí pohlídat hlavní nakladatele a jejich edice, ten je velmi rychle vyveden z klidu a z dojmu, že sleduje to podstatné. Obzvlášť patrné je to u poezie, kde už se téměř vše progresivní děje mimo zavedené nakladatelské značky. K posunu dochází ale taktéž u prózy. Velká nakladatelství s tradičně – či anachronicky? – pojatými texty se poznají už podle podoby jednotlivých edic a výrazných obálek. Ostatně i současné záplavě slohových prací od snaživých autorek, které se vydávají za romány, věnuje S. d. Ch. ve Skutečném zrání zdrcující komentář.
Menší nakladatelství si naopak většinou zakládají na čistém, nepřeplácaném designu. A taky přinášejí texty, které nehladí po srsti a cosi riskují: jde jim o přesnost, nikoli o líbivost. Zde však rychle musíme dodat jednu maximu: žádná edice či nakladatelství nepřináší pouze skvělé tituly, takže slepě se řídit tímto vodítkem nikdy nejde. Stejně tak může mít dobrý román křiklavou obálku a odpornou grafickou úpravu. To už se tak někdy bohužel přihodí.
Každopádně nakladatelství Rubato a S. d. Ch. patří k těm, kteří se pořád ještě o něco snaží – a není to rozhodně finanční zisk. Při čtení Skutečného zrání se můžou ve čtenáři střídat různé pocity, ale rozhodně je velmi příjemné ono vědomí, že tady ještě někdo skutečně přemýšlí a jasně formuluje, je osobitý a chce se vymanit z pavučiny obecných názorů. To je to kritické myšlení, o němž dnes neustále mluví všichni ti samozvaní mágové moderní pedagogiky.
Čtení Skutečného zrání je velice nepohodlné, jelikož jde o text, jenž na člověka neustále útočí, obviňuje ho, často oprávněně, pokud si to je schopen přiznat. S. d. Ch. totiž opakovaně připomíná, jak jsme selhali, jak jsme pohodlní a zbabělí: „Končí to v přetopených obývácích, kde muži ve vytahaných slipech roztažení na sedacích soupravách vypadají, jako kdyby je tam porodila jedna dobytčí pramatka a hledí na zadnice svých žen u kuchyňských linek, které jim svou plodností zkazily život.“
Soucit a odpornost
Nikdy přímo nejmenovaný Václav Havel – nejčastěji označovaný jako kníže ještě s nějakým předznamenáním, třeba: přizdikníže – je tu vylíčen jako sebestředný sobec, slávou omámený předstírač skromnosti, jehož se mnozí, co se potřebují pořád k někomu či k něčemu přimykat, přichytili jako k novodobé modle a dodnes žijí v tomto bludu, případně si odmítají přiznat, že byli – po kolikáté už? – napáleni. Pokaždé si myslí, že tentokrát už kápli na to správné, na tu pravdu, na tu pravou hodnotu, ale ono je to nakonec vždycky jinak. Přitom ta základní myšlenka se zdá být ve všech případech dobrá: „Umřeli by pro lidskou blízkost a zabíjeli pro azyl své samoty.“Protože „milujeme jako opice, ale více nenávidíme jako člověk, intrikaříme jako divadelní postava netalentovaného herce, ale hlavně se poddáváme pohodlné blbosti jako literární nádeník, což ovšem není zaznamenáníhodné.“
S. d. Ch. stvořil pozorovatele potulujícího se osaměle po kraji a vypouštějícího nemilosrdné soudy. Všechno je zde špatně, všechno je tu pohodově prohnilé. Je to jako nedobrovolná jízda na tobogánu ze zrajícího sýra: „Ve vestibulu kulturního domu stojí nástěnka s dětskými výkresy na rodinné téma (tatínek stojí vždycky trochu stranou s velkým utahovacím klíčem nebo s další ženou, jež je lépe nastrojena než maminka), za pultem nepoužívané šatny jsou naskládány papírové krabice s osmikilovými dózami práškového dietního programu a v sále večer proběhl komponovaný pořad, v němž bývalý ředitel metropolitního hudebního divadla a druhosledová zpěvačka, která v minulosti vyfotila trojstranu pro oblíbený pornografický časopis, společně pobavili diváky historkami a písničkami. Odjeli ojetým džípem v půl jedenácté a pod stropem sálu po nich zbylo zvláštní deklasované prázdno ornamentované jistotou, že ti dva spolu souloží a mají společnou potřebu jakéhokoli výdělku.“Tady už není ani žádný prostor pro soucit či pocit smutku, je to jen odporné.
Jsou knihy, které jsou pěkně napsané, a tak se taky pěkně čtou. Jsou i knihy napínavé či humorné… A pak jsou knihy-soupeři, s nimiž je třeba se utkat, texty, které čtenáře nehladí, nýbrž naopak ho zneklidňují. K nim patří i nyní vydané Skutečné zrání od autora S. d. Ch. – důrazně podotýkající, že nežijeme v zemi zaslíbené, plné mléka a strdí. Čtení je to velice nepohodlné, jelikož jde o text, jenž na člověka neustále útočí.
S. d. Ch. totiž opakovaně připomíná, jak jsme selhali, jak jsme pohodlní a zbabělí.
Dementní blivajz
V tomto směru tak Skutečné zrání připomene svým základním nastavením rozsáhlý román Vítr, tma, přítomnost (2014) Václava Kahudy, jenž byl – či měl být – rovněž obřím dílem, které si to jednou provždy vypořádá se vším tím dementním blivajzem našeho moderního státu. Zaznamenáníhodné je, že jak v Kahudově případě, tak v případě S. d. Ch. vykazuje pozorovatel přeplněný vztekem stejný příznak: osamělost se projevuje nejen originálním pohledem, nýbrž i nadměrným mluvením, jako kdyby ve svém svatém hněvu a pánovitém odsuzování ztráceli smysl pro míru.
Skutečné zrání je sice napsáno suverénně a vznosným stylem, ale jistě by mohlo mít o dost méně než oněch tři sta stran. Pochopitelně taky proto, že tu chybí příběh nebo nějaký vývoj. Text přešlapuje na místě, stejně jako přešlapuje na místě naše země. Není to totiž tak, že by se vše zkazilo až po sametové revoluci, ono rozčarování vyrůstá především z toho, že se nic nenapravilo a jednotlivé problémy se pouze štosují na sebe tak dlouho, až je i tomu nejnatvrdlejšímu človíčkovi jasné, že za zločiny komunismu stejně jako za zločiny z devadesátých let už se nikomu nic nestane. I proto, že se do hry neustále vracejí ti samí a málokomu vadí jejich účast v KSČ a další pihy na morální kráse: „Osudy velkých postav byly bez výjimky poznamenány malými poměry, na kterých měly tyto postavy lví podíl.“Jsme obklíčeni sami sebou.
Bude-li někomu čtení Skutečného zrání nepohodlné, bude-li se cítit jeho odstavci potrefen, lze tento nepohodlný stav jistě částečně odrazit otázkami: Copak je tu opravdu všechno jen špatné? A co je ten pan S. d. Ch. vlastně zač, že nám všechno vyčítá, že na náš pořád útočí? Je snad lepší než my, slušní lidé?
Tyto otázky nicméně napadnou jistě rovněž toho, kdo vlastně s naladěním S. d. Ch. souzní. Ovšem třeba mu už tolik nebude vyhovovat ona pyšná nadřazenost jeho pozorovatele. A taky skutečnost, že peklo jsou tu opravdu pouze ti druzí. Jako by se někdy příliš křečovitě snažil ukázat, že je výjimečný. Přitom víme, že největší chybou ve střední Evropě je začít se brát vážně a propadnout pocitu vyvolenosti, neboť takový samozvaný kníže se okamžitě stává směšným. Kde S. d. Ch. nechal smysl pro humor? Kde končí hořkost a začíná zahořklost?
A ještě jedna podstatná věc: čím víc stránek, tím větší devalvace slova, protože ne každý je Švejk, jenž čím užvaněnější je, tím je lepší. Pak se totiž to, co mělo být provokativní, může stát bohužel jednoduše nudným. Což vážně hrozí i Skutečnému zrání.