Tři světoví režiséři v Plzni
Pětihodinová inscenace Krystiana Lupy Austerlitz, která otevřela právě skončený plzeňský festival Divadlo, nabídla silné a drásavé téma ve velkoryse komponovaném pojetí založeném na zpomalování času, obrazivém řetězení asociací a působivé symbolice. Přehlídka však představila ještě dva režiséry světového renomé, jejichž inscenace poskytly látku k diskusím, ať už se týkaly formy, či námětu.
Polský režisér Krystian Lupa patří k evropské špičce a i v Česku jsme mohli vidět několik jeho inscenací; naposledy to byla adaptace Bernhardova Mýcení, opět velkolepá freska, jejíž děj se prakticky odehrává v reálném čase. Tentokrát se Lupovi podařilo doslova pocitově vstoupit do těla stejnojmenného románu W. G. Sebalda a postupně v pomalém tempu odhalovat jeho složité a prolínající se významové vrstvy.
Inscenace Austerlitz, kterou nastudoval ve Valstybinis Jaunimo Teatras ve Vilniusu, je chmurná a drásající cesta za poznáním opakovaně zasouvané minulosti, vlastních kořenů. Lupa především umí vytvořit velmi působivou strukturu inscenace, již komponuje ze silného herectví, hudby, zvuků a filmových dotáček. Vše pak situuje do takřka prázdného jevištního prostoru, jeho „ratejny“jsou místy, z nichž minulost a emoce samy vystupují, ať už jde o nádražní halu s velkými hodinami symbolizujícími hned v úvodu stěžejní téma času, anebo staré měšťanské byty se zbytky někdejšího luxusu.
Vlastně jde o jednoduchou dějovou linku: hrdina patří k židovským dětem zachráněným z již nacisty okupovaného Československa sirem Wintonem, který zorganizoval jejich transport do Londýna. Tam žije do dospělého věku, aniž by znal své pravé jméno. Vydává se na pouť po Evropě, ocitá se v Belgii poblíž koncentračního tábora, odjíždí do Prahy, do Mariánských Lázní, do Terezína.
Inscenace je rozvrstvená do tří dílů a divák si musí nejprve na její pomalé tempo, v němž má každá minuta a každý nádech, gesto, postoj svůj význam, teprve zvyknout.
Skvělé filmové prostřihy Schopnost vnímání takové divadelní úvahy máme samozřejmě každý jinou. Málokdy se ale vidí tak perfektní práce se zvolenou formou. Třeba prolínání hereckých akcí s projekcemi i způsob jejich začlenění přináší novou kvalitu, významy a odkazy, jež umocňují existenciální téma. Lupa je zkoumá a převrací ze všech stran, a tak se při hrdinově cestě do Mariánských Lázní objeví připomínky slavného Resnaisova filmu, aniž by tato odbočka působila cize nebo jako póza.
Nesmírně působivé jsou filmové prostřihy spojené s Terezínem. I ten současný působí jako hrůzné město duchů, v němž Austerlitz s autorem románu – vypravěčem předstírají, že kopou do míče stejně jako mládež v propagandistickém Gerronově filmu o sladkém životě v ghettu. Ve spojování motivů, v jejich působivém překrývaní a řetězení asociací je Lupa opravdu mistr. Dokonalé je svícení, třeba světelné proměny jediného okna, a pak zvuky někdy jako z pekla, jindy nostalgické nápěvy, šum ulice, v dálce ozvěna klavíru, letadlo nebo skřípot, hudební disharmonie, skučící vítr prohánějící se na prázdných prostranstvích.
Lupa ještě přidává vizi, v níž se hrdina ve snaze najít své rodiče, které marně hledá na snímcích z ghetta i ve filmu, vidí jako gestapák, který je svléká a přeměřuje. Scéna působí v inscenaci poněkud cize, ale pak se působivě překlopí do úvodu v nádražní hale. Vše se vrací na začátek, minulost se prolnula do současnosti, čas se zastavil, otočil a vrátil, bolest zůstala…
Zkrat v harmonické rodině Dalším zajímavým evropským režisérem v Plzni byl Švýcar Milo Rau. K inscenování vybral skutečný příběh čtyřčlenné rodiny, jež bez zjevného důvodu spáchala sebevraždu ve svém domku ve francouzském Calais. Rodina zanechala pouze krátký vzkaz, dům byl perfektně uklizen, věci složené do krabic jako při stěhování, o přeživší psy bylo postaráno.
Rau, který má blízko k dokumentárnímu divadlu, svou inscenaci nazval Rodina a uvedl ji v nizozemském NTGent. Tragédii rekonstruuje v hyperrealistickém stylu, v moderním interiéru s francouzskými okny, jenž je postavený na jevišti. Interiér občas osvítí auta projíždějící kolem domu. Sledujeme harmonickou rodinu, kterou navíc hraje skutečná rodina (herečtí manželé, jejich dvě dcery a dva psi), jak provozuje běžné podvečerní činnosti, v klidu konzumuje poslední večeři, vede obvyklou konverzaci. Posléze všichni uklízejí a po krátkém odporu dětí, které dostanou strach, ale matka vše rychle zvládne (zvlášť příšerný okamžik), se všichni oběsí, na což autenticky reagují oba psi.
Milo Rau používá metodu cinema live, inscenaci prokládá reportážními prvky (rodina se jde podívat na místo tragédie) i využívá postupy dokumentárního divadla. Členové skutečné rodiny komentují své vlastní pocity, představy o rodinném životě, tím vším se režie snaží zdůraznit odstup, nicméně žádného rozhřešení se diváku nedostane. Pozornost pochopitelně přitahuje velké plátno, na něž se promítají detailní hnutí postav, takže dění na jevišti je místy hodně upozaděné. Chladný styl inscenace podporuje pocit nepříjemného voyeurismu a otevírá etickou otázku, zda lze s tragickou realitou nakládat tímto způsobem. Na diskusi zaznělo, že tvůrci chtěli ukázat, že je třeba si vážit každé obyčejné chvíle života, ale scénické ztvárnění tak nevyznělo, spíš naopak.
Zklamání jménem Perceval Třetím světovým tvůrcem byl belgický režisér Luk Perceval. Setkání s ním po letech bylo však spíš zklamání. Perceval, kterému Praha ležela u nohou zásluhou úchvatné fresky ze Shakespeara Schlachten!, se i později vracel se zajímavými kusy. Tentokrát ale nastaly rozpaky. Jeho adaptace Čechovových Tří sester (TR Warszawa a Narodowy Stary teatr v Krakově) text zredukovala a posunula hru do jedné strnulé polohy bez špetky ironie a humoru, v níž se postavy stále vracejí do minulosti. Inscenace je jako olověná zátěž, které se nelze zbavit a jen prohlubuje životní beznaděj.
Hrdinové se zmítají před velkým zrcadlem našikmo přetínajícím jeviště. Nehledí ani nemluví k divákům, ale prakticky jen do tohoto zrcadla, jednají sebevzhlíživě a hystericky. Žijí v bezčasí a nečinnosti. Zrcadlo odráží protilehlou stěnu, na níž se míhá krajina s trávou ve větru, mořský příboj, pak obrazy jako iluze „spadnou“a prázdnota vše pohltí, zrcadla se opakovaně šíleně rozvibrují.
Jenže toto všechno probíhá v úmorně monotónním duchu, postavy vyjadřují svá hnutí i situace v excentrických psychofyzických kreacích, plazí se po sobě, atakují se, svlékají se, často také není jasné, kdo právě mluví, všechno se slévá v jakousi lidskou hmotu, která se opakovaně snaží z něčeho vymanit. Jenže takové zacházení s Čechovem se jeví skoro zbytečné, protože z něj zmizely složité emoce, psychologie, vztahy i dramatičnost jako taková.
Navzdory výhradám k Percevalově inscenaci je třeba festivalovou dramaturgii pochválit, přivezla skutečně významné režiséry, což je naplnění úsilí, jež plzeňskou akci přirozeně vřazuje do rodiny evropských přehlídek. Ostatně Krystian Lupa zahájil s Austerlitzem v Plzni své evropské turné.