Nový třídní boj
Nás, kteří jsme vyrůstali pod palbou komunistické propagandy, pojmy jako dělnická třída, buržoazní třída nebo třídní boj někdy trochu dráždí. Ukazují se však být možným východiskem pro popis současných politických poměrů v západním světě, jak demonstruje loni vydaná kniha profesora politických věd na Texaské univerzitě v Austinu Michaela Linda (59).
Pod titulem The New Class War: Saving Democracy from the Managerial Elite (Nová třídní válka. Jak zachránit demokracii před manažerskou elitou) zkoumá profesor Lind populistické revolty v USA a v západní Evropě. Míní, že všechny jsou součástí třídní války.
V polovině 20. století, po roce 1945, disponovali dělníci a venkov vyjednávací silou na třech frontách – politické, ekonomické a kulturní. Od té doby se však na Západě odehrává „technokratická neoliberální revoluce shora“, která likviduje schopnost dělnické třídy podílet se na politickém životě. Posledními citelnými důsledky byl podle Linda brexit a fenomén Trump.
Profesor Lind přijímá tvrzení amerického politického myslitele Jamese Burnhama, že kapitalismus se v průběhu 20. století zásadně změnil: buržoazii, skutečné vlastníky, ovládla třída obchodních manažerů, techniků, byrokratů a vojáků. Jinými slovy, kapitalismus 19. století nepodlehl socialismu, ale technokracii.
U této třídy hraje největší roli vzdělání, přičemž Lind píše o „nadtřídě“vysokoškolsky vzdělaných, jež od konce sedmdesátých let prosazovala „neoliberalismus“ nebo „syntézu volného trhu liberální pravice a kulturního liberalismu akademické levice“. Z politického hlediska to znamenalo deregulaci, zavržení odborů, offshoring a masovou imigraci, což vše poškozovalo dělnickou třídu vyspělého světa a zároveň přinášelo prospěch vysokoškolsky vzdělaným profesionálům. Nakonec se třída „liberální aristokracie“i rasové menšiny utkávají s různými vrstvami střední třídy, jež jsou pak nakloněny populismu.
Lind trvá na tom, že hlavní společenskou kategorií zůstává třída a současným problémem není střet o rasovou či genderovou identitu, nýbrž nerovnováha třídní moci. Populismus pak nepovažuje za lék na ni, nýbrž za symptom nemocné politiky. Nápravné politické zásahy jako tažení proti nízkým mzdám a nerovnosti, širší přístup k vysokoškolskému vzdělání, všeobecný základní příjem či antimonopolní opatření přirovnává k léčbě rakoviny aspirinem.
Dělnická třída podle Linda potřebuje „to, co kdysi vlastnila a již nemá“– „vyvažující sílu“, což je pojem kanadsko-amerického ekonoma Johna Kennetha Galbraitha pro instituce, jako jsou odbory, náboženské organizace či politické strany s masovým členstvím. Jejich prostřednictvím lze kontrolovat moc „nadtřídy“. Problémem je, že komunity, které by se mohly spojit do masových institucí, jsou dnes mnohem slabší než v polovině 20. století.
Lindova diagnóza končí poněkud pochmurně: připouští, že obnova důstojnosti dělnické třídy bude pravděpodobně vyžadovat „obnovu soutěže velmocí“.
Nápravné politické zásahy jako tažení proti nízkým mzdám
a nerovnosti, širší přístup k vysokoškolskému vzdělání, všeobecný základní příjem či antimonopolní opatření přirovnává profesor Lind k léčbě rakoviny aspirinem