Thálie jsou jen pro pražské herce

Slavnostní udělování Cen Thálie se po loňském streamování vrátilo do Národního divadla a k živému přenosu v České televizi. A to v sobotní večer, kdy vrcholily parlamentní volby. Troufám si tvrdit, že většina diváků, které kultura potažmo divadlo zajímá, měli v tu dobu jiné preference.

Tento ročník udělil pouze ceny za celoživotní mistrovství, neboť prý kvůli covidovému uzavření divadel bylo v uplynulé sezoně málo hereckých výkonů a nebylo z čeho vybírat. Byl tedy pojatý jako zviditelnění ocenění, které uděluje Herecká asociace. Tu asi před třemi roky Ondřej Kepka převzal od Jiřího Hromady v nepříliš dobrém finančním stavu. Nepochybně se upřímně snaží o jeho resuscitaci, ale jaksi pozapomněl, jak ceny v roce 1993 vznikly, že měly hlavně zviditelnit regionální divadla. A na to letos nikdo ani nevzdechl.

Cenami byli zviditelněni nejslavnější herci a herečky působící dlouhá léta na prestižních pražských scénách a známí z televize a filmu. Poněkud zvláštně tedy zní výrok, že tak Herecká asociace splácí dluh. V činohře se nelogicky udělilo šest cen, z toho ještě dvě in memoriam, zatímco ostatní obory byly poděleny po jedné ceně. Neznamená to, že by si laureáti jako Iva Janžurová, Alois Švehlík, Libuše Švormová a Jaroslav Satoranský, Jitka Molavcová, Eva Randová či Jaroslav Slavický ceny nezasloužili. Stejně tak další laureáti režisér Jan Kačer, loutkář Tomáš Dvořák a herec Ján Sedal, naopak.

Jenže to celé dohromady působilo podivně a přemrštěně, a to včetně samotného večera, k čemuž přispělo i moderování Václava Moravce, který některé nešťastné nápady ozvláštňující udělování dotáhl až k lehkému trapasu. K nadlimitnímu počtu celoživotních cen se přidružily ceny in memoriam, což je rovnou nesmysl, který otevírá cestu nekonečnému vytahování jmen z minulosti. Přitom živých a dobrých herců je víc než dost. Shrnuto: nebylo-li z čeho vybírat, o čemž lze s úspěchem pochybovat, měl se letos podnik odpískat.