Lazebník poklidně rodinný
Opera pražského Národního divadla dohání výpadky loňské covidové sezony další premiérou – Lazebníkem sevillským Gioacchina Rossiniho. A je třeba se znovu ptát, proč byl tento divácký „hit“znovu zařazen pouhé čtyři roky po derniéře předchozího nastudování, když je v repertoáru naší první scény česká operní klasika zastoupená jen velmi stroze. A proč při koordinaci obou operních souborů pod jedním vedením byl tento titul určen nikoli souboru Státní opery, ale Národnímu divadlu v historické budově. V případě opětovného uvedení Lazebníka obstojí alespoň argument obsazení a při první premiéře i nového hudebního nastudování Jaroslava Kyzlinka, který ale po dobře rozvržených tempech předehry vyostřoval až na hranici zpívatelnosti rossiniovská bria hlavně v ansámblech.
Na rozdíl od Kyzlinka režisérka Magdalena Švecová nechávala plynout inscenaci v pozvolném poklidu a špílci spíše šetřila (Figaro svou slavnou vstupní árii zpívá sám bez obvyklého hemžení obdivného davu). Hlavním znakem inscenace byl kaktus, v truhlících pod balkonem další bariéra, kterou poručník brání Rosinu před nevítanými nápadníky. Ostny kaktusů sice skýtají (častý) důvod pro komické situace, ale proč se o ně píchal nejčastěji strůjce kaktusového zátarasu Bartolo, zůstalo nejasné. Navíc si zrovna kaktus se Sevillou příliš nespojujeme, ale z botaniky víme, že to je velmi přizpůsobivá rostlina.
Přizpůsobivý je i humor, který režisérka Magdalena Švecová do inscenace vložila. Ve své koncepci se dovolávala komedie dell’arte. Pokud tím rozumíme mix nejrůznějších lazzi, komických scének, pak ano. Směsice inspirací zahrnovala obehrané špílce s otáčením not správným směrem, zakopnutím o natažené nohy nebo uvíznutím muže při přelézání zábradlí s bolestivou grimasou směrem k rozkroku, humor, který vyvolává naivní hlupáček (Ambrodgio Antona Eliáše), chaplinovskou grotesku (do chlapíka s buřinkou, knírkem a s plandavými kalhotami na kšandách je stylizován Almaviva coby nepravý učitel hudby) i parodii na fitko (které ovšem dodala vtipnou nadsázku Lucie Hájková coby služebná Berta).
Jednoduchá a přitom funkční byla scéna Davida Janoška: Po prvním obrazu, při kterém na „ulici“před domem s Rosininým balkonem nechává zamilovaný hrabě Almaviva serenádu, se jednoduše zvednutím stěny otevře pohled na interiér Bartolovy domácnosti. A schody, které vedou do Rosinina pokoje v patře, lze odsouvat, takže přímo vidíme, že Rosina skutečně nemůže ze svého pokoje uniknout.
Záleží na tom, s čím novou inscenaci Lazebníka sevillského porovnáme. Pokud s inscenacemi opery Národního divadla z poslední doby, zejména s předchozím debaklem Dona Giovanniho, pak je Lazebník titulem, který takto nízko položenou laťku překračuje. Pokud bychom ji zařadili do kontextu našich operních divadel, pak se vřazuje do plejády nekonfliktních tradičních nastudování pro celou rodinu, aniž hledá za archetypálním příběhem s Rossiniho jiskrnou hudbou významy, které by uvedení zdůvodnily ve vztahu k dnešku. A vedle brilantně „filmově“vypointovaného Lazebníka, jak ho známe například z nedávného nastudování Pařížské národní opery nebo dublinské inscenace stylizované do éry hippies, inscenace obstojí alespoň díky sólovým výkonům. Adama Plachetky v titulní roli Figara je skutečně všude plno, a to objemem hlasu, až se blíží k limitům rossiniovské vylehčenosti v porovnání s méně průbojným Figarem
Pavla Kubáně. Petr Nekoranec při svém debutu v Národním divadle mohl jako Almaviva zajiskřit svým světlým pohyblivým tenorem hlavně ve střední poloze, ale ani on si netroufl zařadit velkou závěrečnou árii hraběte Cessa di piu resistere. Vedle Nekorancovy pohybové mrštnosti působil Almaviva alternujícího Martina Šrejmy usedleji. S osvědčenou typologií starého věčně podezřívavého Bartola i „ubrebentěnými“pasážemi si poradili jak Jiří Sulženko, tak Jiří Horák. A z obou představitelek Rosini v mezzosopránové verzi vsadila Arnheidur Eiríksdóttir na technickou zdatnost koloratur, zatímco Michaela Zajmi byla ve své ženskosti a ozdobách pěveckého partu rafinovanější. A zatímco Lucie Hájková využila jedinou árii Berty k ironické nadsázce fitness tréninku, ani Zdeněk Plech, ani Roman Vocel árii intrikána Basilia o pomluvě výrazněji neozvláštnili.
Výsledkem je Lazebník spíše než sevillský nebo aspoň kaktusově ježatý, poklidně zábavný i pro prarodiče s vnoučátky.
Gioachino Rossini: Lazebník sevillský
Dirigent: Jaroslav Kyzlink
Režie: Magdalena Švecová Národní divadlo premiéra 7. 10.