Moje svoboda končí u tvého nosu
Kolegyně Jana Machalická minulý týden kritizovala fakt, že pražský magistrát opravami a úpravami silnic a ulic v českém hlavním městě zužuje prostor pro auta, v důsledku čehož má přibývat dopravních zácp (Pražané mají nárok na svá auta, LN 5. 10.). Na tvrdý zákaz vjezdu aut do centra si prý komunální politici netroufnou.
S posledně řečeným lze souhlasit: k uzavření centra Prahy pro automobily (se stanovenými výjimkami) je skutečně potřeba za současného stavu věcí, kdy pro řadu obyvatel je automobil stále nepochopitelným stausovým symbolem, dost velká politická odvaha, která se zatím bohužel nedostavila. K dalšímu si ale dovolím nabídnout jiný pohled.
V jeho středobodu je snesitelné životní prostředí ve městě, nenasycené smrtícími exhalacemi emitovanými spalovacími motory automobilů. Těch automobilů, které navíc dělají značný hluk a zabírají mnoho místa. Hlavní důvod nekonečných dopravních zácp v Praze i jiných českých městech je bez jakékoli pochyby to, že aut je zkrátka příliš mnoho a do omezeného prostoru v ulicích měst se nevejdou.
Démon městského automobilismu
Můj pohled se opírá o zkušenosti z desítek a stovek měst po celé západní Evropě, kde si s démonem městského automobilismu, ničícím nejen zdraví obyvatel, ale i městské prostředí jako celek včetně genia loci, už dávno poradili. Jejich prostý výčet by byl delší než rozsah tohoto příspěvku: Vídeň, Mnichov, Curych, Amsterdam, Brusel, Bordeaux, Bilbao...
Ve městech, kde je automobilový provoz tvrdě omezen, či lokálně přímo vyloučen, se prokazatelně žije lépe. Absence aut v centrech tento prostor vrátí lidem za účelem procházek, návštěv restaurací a kaváren, poklábosení si s přáteli... Dokáže si snad někdo dnes představit, že vyrazí v Praze třeba na rande někde kolem severojižní magistrály?
Automobily zahlcené centrum Prahy nemá nic společného s chybějícím vnějším okruhem kolem Prahy, jak píše kolegyně Machalická. Ten vnitřní městský okruh je ve své nejdůležitější části již vybudován a žádný úbytek aut v centru nepřinesl. Problém je jinde, a to ve skutečnosti, že je stále – nepochopitelně – legální projet automobilem centrem Malé Strany, po Smetanově nábřeží, či dokonce prokličkovat uličkami Starého Města.
Vůbec přitom nejde o žádný „neomarxismus“či sociální inženýrství, jak zastánci neregulovaného automobilismu často podpásově argumentují. Jde pouze o naplnění prastaré teze, které by i pravicově smýšlející lidé měli rozumět: totiž že moje svoboda končí u tvého nosu. Neregulovaný provoz automobilů na spalovací motor (ta údajná „svoboda“) má zkrátka tak obrovské množství negativních efektů na své okolí (tedy „nosy těch ostatních“), že je v hustě obydlených zónách neudržitelný.
Je třeba vymáhat pravidla
Aby výše popsaný model fungoval, chce to splnit pár podmínek. Stačí je opsat zvenku (a nevymlouvat se na „pražská specifika“, nic takového neexistuje), všechno už je vyzkoušené. Tou první je dobře fungující a laciná městská doprava, kterou v Praze máme. Druhou jsou inteligentní řešení pro vjezd rezidentů, kteří výjimku mít musí, a zásobování, tedy nic zásadně složitého. Třetí podmínku představuje pečlivá kontrola a vymáhání pravidel včetně zákazů vjezdu – což bude v Česku nepochybně ta největší potíž.
Ještě bychom měli přidat funkční infrastrukturu pro nemotorovou dopravu, jako jsou cyklostezky, chodníky a pěší zóny. Tady v Praze ještě kus práce zbývá, byť se situace v posledních letech zlepšila; problém se navíc zčásti vyřeší sám ve chvíli, kdy se auta z ulic natvrdo vyženou.
Cesta městskou dopravou, pěšky či na kole, ať už do práce, na návštěvu či za zábavou, je pro kvalitní prostředí ve městech to nejlepší, co může jeden každý z nás udělat.
VÍT ŠTĚPÁNEK redaktor LN