Připravte děti na život
V knize, z níž přinášíme dnešní ukázku, autorky Helena Zitková a Hana Vykoupilová nabízejí praktické rady, jak v dětech rozvíjet tzv. měkké dovednosti.
TĚLO MLUVÍ
Znáte ten pocit, kdy vám v rozhovoru s druhým člověkem něco „nesedí“? Z jeho úst vycházejí slova řazená do líbivých vět, přesto máte pocit, že obsah sdělení je ve skutečnosti nepříjemný, a vy tedy nemáte důvěru k tomu, co říká. Slova jsou v pořádku, tak co tedy vlastně nesedí?
Váš protějšek pravděpodobně dobře ovládá verbální komunikaci, nemá však pod kontrolou komunikaci neverbální, která vám signalizuje, že slova nejsou pravdivá. Jednoduše není v harmonii to, co říká, jak to říká, a to, co si skutečně myslí / jaký je jeho skutečný záměr. Mezi projevy naší neverbální komunikace řadíme zejména mimiku, oční kontakt, gesta a celkové držení a projevy těla. Z projevů neverbální komunikace získáváme až 55 % informací, z tónu hlasu a jeho rychlosti a intenzity získáváme až 38 % informací a na informace z vyslovených slov zbývá jen 7 %.
Dovednost detailně číst neverbální komunikaci a její projevy, zejména řeč těla, je klíčová nejen pro každého profesionálního vyjednavače, ale také každého z nás. Ne vše, co je řečeno slovy, musí být „pravdivé“a informace, které se skrývají za zónou slov, mají mnohdy mnohem větší význam, protože projevy našeho těla můžeme ovlivnit jen do určité míry. Signály našeho těla, které vysíláme v rámci neverbální komunikace, jsou totiž často mimo náš vliv, sdělují mnohem více, než bychom chtěli, a proto jsou primárně pravdivé. Některé z nich ovlivnit můžeme, ale zpravidla jen na krátkou dobu, která trvá po čas našeho soustředění se na něj.
Například na začátku rozhovoru s člověkem, který vám není úplně sympatický, se můžete zdvořile usmívat. V momentě, kdy se ale zaberete do samotného rozhovoru, úsměv pravděpodobně zmizí, vaše pozornost bude přesměrovaná na obsah rozhovoru a nebude vám zbývat kapacita na kontrolu vašich neverbálních projevů. Napadlo vás například někdy, že údajně nejpravdivěji za vás hovoří natočení vašich nohou, které signalizují váš komfort nebo diskomfort v průběhu rozhovoru? Provedeme vás nyní technikou Popletená slova, ve které si vyzkoušíte, že informace, kterou slyšíme ve slovech, nemusí být vždy ta skutečná.
Naladění na téma
Zeptejte se dětí: Jak vypadáte, jak se tváříte a jak držíte tělo, když jste smutní? Veselí? Unavení? Když jste z něčeho nadšení? Rozzlobení? Spokojení? Nešťastní? Vzteklí? Zmatení? Když máte strach? Když se stydíte? Ukažte to.
Inspirace, jak téma vysvětlit dětem: Věděli jste, že naše tělo je zrcadlem našich pocitů a emocí? Když dáváme najevo to, jak se cítíme, dáváme to najevo celým tělem, ať už si to uvědomujeme, nebo neuvědomujeme. Tělo za nás mluví i beze slov tím, jak se tváříme, co děláme rukama, jak stojíme, jak hlasitě mluvíme či jaký tón hlasu máme. Říká se tomu neverbální komunikace nebo také řeč těla. Když například říkáte o nějakém jídle, že je dobré, ale přitom vám vůbec nechutná, je jasné, že to na vás bude poznat. To, jak se tváříte a jak u toho vypadáte, má v takovou chvíli větší váhu než to, co říkáte. Pojďme si vyzkoušet, co všechno můžeme vyčíst z naší neverbální komunikace.
Popletená slova – Jak na to neboli návod na rozpoznání rozdílu mezi verbálním a neverbálním sdělením
JAK V ŽIVOTĚ RŮST
Učíme se celý život a touha dozvídat se nové věci je naším přirozeným vnitřním motorem k růstu. Náš vnitřní motor je výkonný a bez něho bychom se pravděpodobně nikdy nenaučili sedět, chodit, mluvit, číst či psát. Pokud budeme svou přirozenou touhu a zvídavost kultivovat, hluboce v nás zakoření a přeroste v lásku k učení. Zakořeněná láska k neustálému učení je jedním ze základních předpokladů pro spokojený a úspěšný život.
Podněty k učení nacházíme doslova v každodennosti, ve všech situacích a prostředích, přesto moderní společnost koncentrovala učení do prostředí školy, která si zdánlivě vytvořila monopol na učení dětí. Je škoda, že úvahy a podněty ke školství, se kterými přišel již Komenský, tak zůstaly v rovině učené teorie a jeho didaktické zásady nebývají ve škole reflektovány. Škola totiž podlehla iluzi, že učení je tím kvalitnější, čím je objemnější a měřitelnější. V rámci této iluze se tudíž soustředí na předávání měřitelného objemu informací ve formě hotových fakt, která si mají děti zapamatovat. Z procesu učení se tak často vytrácí porozumění kontextu a souvislostem, praktické využití informací a jejich přeměna ve vědomosti, znalosti a dovednosti, které jsou základními kameny pro náš další růst. Informace tak často nejsou prostředkem k dalšímu učení, ale obvykle konečným cílem učení. Učení však neznamená pouze si informace zapamatovat a rozumět jim, ale také s informacemi dále pracovat – dávat je do souvislostí, aplikovat je, analyzovat, ověřovat si jejich důvěryhodnost a relevantnost, a také informace využívat nevšedním způsobem a přicházet jejich prostřednictvím na neotřelá řešení.
Redakčně kráceno a upraveno