Otázka, která mě zaměstnává
Tak jsme to přežili. Myslím volební kampaň. Ale lidi se budou ještě nějakou chvíli vzpamatovávat. Ono totiž není snadné najít duševní rovnováhu, když vám jeden politik či novinář tvrdí, že byste si měli zoufat, protože je u nás všechno špatně, a druhý že se máte radovat, jelikož jsme se nikdy neměli líp než teď, což se píše i ve Financial Times. Navíc v době, kdy se někteří ještě nestačili rozhodnout, jestli je očkování proti covidu-19 chrání, nebo zabíjí. Nejzrádnější přitom je, že argumenty mají často obě strany a občas znějí celkem přesvědčivě, i když můžou být klidně vylhané. Ostatně do lhářů si spílali v minulých týdnech skoro všichni.
Otázka, která v poslední době zaměstnává mne, zní: Může mít lhář taky někdy pravdu? A může někdo důvěryhodný říkat blbosti? Zkouším pátrat v paměti, a ačkoliv jednoznačnou odpověď ještě neznám, zatím to vypadá, že bude nakonec kladná.
Vzpomínám třeba na komunisty. Co ti nám navykládali pitomostí například o Americe! No, nevěřili jsme jim. Nevěřili jsme ani, že v Americe nemají chodníky. A vidíte, nemají. Tedy skoro. Taky si pamatuju na důvěryhodnou doktorku Pátkovou, jak v srpnu 1968 v prvních dnech sovětské okupace utěšovala spřízněné duše, že není třeba mít z příštího vývoje obavy, protože vyjednávat do Moskvy odjel Gustáv Husák. Zná ho moc dobře jako charakterního chlapa a je si jistá, že ten z nastoupené cesty k demokracii necouvne. Inu couvl, přece jen to byl Husák, a ne Hus. I když ten to s tou pravdou nejspíš trochu přehnal, jako by nevěděl, kdy přestat. A že mu Zikmund vysvětloval, že i pravda se musí dávkovat, aby nenadělala víc škody než užitku.
Tím nechci říct, že fandím polopravdě. Musím ale uznat, je to praktická věc, a pokud stačím sledovat například televizi, v současnosti dost letí. Ve zpravodajském pořadu je třeba řeč o nedostatku učitelů, a co že se s tím dá dělat. – My bychom věděli, naznačí do mikrofonu představitel opoziční strany, jenže (tvrdí) vládní strana odmítla schválit zákon, který měl ředitelům ulehčit zaměstnávání schopných nepedagogů. Jen málokdo si zjistí, že to byla právě vládní strana, kdo s návrhem přišel, a že to jsou poslanci dotazované opoziční strany, komu se podařilo udělat z něj v průběhu projednávání úplně jiný zákon, zvyšující mandatorní výdaje státního rozpočtu, a teprve ten pak vládní strana neschválila. Vždycky, když náhodou vím, o co jde, si říkám, jak je to asi v případech, kdy úplně nevím. A že jich je! A nejspíš i bude, volby, nevolby.
Co se volbami zpravidla mění, jsou vítězové a někdy i jejich povaha, která se může ukázat problematická. V tom ohledu je vítěz voleb podobný návštěvě. Venku, třeba na náměstí nebo na obrazovce, je sympatický a zábavný, ale jakmile si ho pustíte na nějaký čas k sobě domů, není vyloučeno, že ho budete mít dříve nebo později dost.
RADKA KVAČKOVÁ