Vrchní trollitel

minut poté, co skončil jeho necitelný projev o šestaosmdesáti slovech, z nichž část ještě zabralo zamyšlení nad tím, jestli chce, aby se při povodních novináři utopili, či zůstali naživu). Tak nebo onak jsem pokaždé prohrál a nijak neskrývám, že Miloše Zemana obdivuju. Ta železná vůle, která mu umožňuje zůstávat procházet životem, vzbuzovat sice respekt, obavy a obdiv, ale jen stěží nějaké pozitivní a lidské emoce, je imponující. Kdysi, po jeho prvním zvolení prezidentem, jsem si dělal svůj soukromý výzkum mezi jeho voliči, a přestože mnozí z nich říkali, že ho mají „rádi“, v delším rozhovoru se obvykle ukázalo, že ho spíše obdivují (často pro jeho okázalou vzdělanost) a hlavně že si užívají brutalitu, s níž demoluje soupeře. Zkrátka že je dobré ho mít na své straně, ale člověk by s ním nechtěl mít dvojdomek.

Píšu tohle ve chvíli, kdy ve vzduchu visí obraz nemocného mocnáře, dost možná neschopného kvalifikovaného rozhodování, kterým coby bezvládnou loutkou manipuluje gang složený z „vlekaře“, „pumpaře“a „mluvčáčka“, aby zůstal alespoň ještě pár dní, týdnů či měsíců u lizu. A nehodlám tomu uvěřit. Zemanovi se i tentokrát podařilo to, v čem byl vždycky největší mistr – zkomplikovat a znepřehlednit jinak docela jasnou situaci, znejistit všechny své názorové oponenty a zcela opanovat mediální prostor. To není náhoda. Samozřejmě že si nemyslím, že jeho nemoc je nějaký podfuk a součást nějakého temného plánu. Vidím to jako další vítězství jeho nezlomného ducha, který, ač už tělo možná nespolupracuje, opět dosahuje toho, co si předsevzal, a udržuje si moc nad námi všemi.

Je dobré ho mít na své straně, ale člověk by s ním nechtěl mít

dvojdomek

TOMÁŠ BALDÝNSKÝ