Jelenka. Žena, která o sobě mluví činem
Poznali jsme se v polovině šedesátých let při letmém setkání v Klubu spisovatelů na Národní třídě. Skutečně jsme se seznámili v červnu 1974, kdy mě její manžel Pavel Kohout pozval na návštěvu. Jejich byt s okny, která poskytují výhled na hradní Matyášovu bránu, povzbuzoval k úvahám o politice. Propadli jsme jim s Pavlem bezmezně a poté přešli na literaturu. Oba jsme jí byli posedlí. Co píšeš? Kde tě budou hrát? Debata vyvrcholila nabídkou, která změnila můj život. Spočívala v tom, že mě Pavel spojí se svým západoněmeckým nakladatelem a já mu pošlu nové hry.
Jelenka pokuřovala, upíjela červeného vína a mlčela. Jen občasným pousmáním dávala najevo, že naše řeči sleduje, ale vášeň pro ně nesdílí. Tak předznamenala představu, kterou jsem si o ní vytvořil. Věděl jsem, že je vzdálená příbuzná slavné rodiny Mašínů, i když se o tom nikdy slovem nezmínila. Jejím oborem byly zásadní postoje.
Když ji jako signatářku Charty 77 chtěli policejní úředníci zadržet, zamkla se v autě, klaksonem upozorňovala, že se na ni dobývá nezvaný mužský, a nakonec se násilníkovi bránila, jak uměla, zkrátka estébáka v sebeobraně kousla.
Spříznění s členem legendární protinacistické skupiny Tři králové tak doložila skutkem historicky nesrovnatelným, ale neméně charakteristickým. Stejně jako odbojovému hrdinovi a jeho synům jí nic neříkal zákon, který občanům bezprávního státu ukládá chovat se k sluhovi násilí jako k veřejnému činiteli. Začali ji trestně stíhat. Husákovské soudy posílaly takové provinilce do vězení.
Řízení bylo přerušeno, protože manželé Kohoutovi dostali mezitím povolení k pobytu v Rakousku. Vraceli se pro jistotu o několik dní před uplynutím stanovené lhůty. Jelenka si jela pro rozsudek a pro výzvu k nástupu trestu. Zpátky do republiky je však nepustili. Trestně stíhaná chartistka aspoň potvrdila, co o ní nejbližší přátelé věděli: že je statečná. Domů se směla vrátit až po listopadu.
Úspěchy kvalitního scénáře Vždycky si počínala tak, že věcem života dávala přednost před literaturou.
Pavel ovšem vytrvale připomínal její autorské výkony. Vzpomínám si na film Sedm zabitých (1965) podle jejich společného scénáře, příběh dívky, která sedm nocí za sebou tráví pokaždé s jiným partnerem. Ve stejném roce vzniklý společný scénář Hodina tance a lásky jsem zhlédl v televizi, a to v roce opožděné premiéry – 2003. Nápady svaté Kláry jsem si přečetl jako samizdat a potom v knižní podobě (2004), zatímco filmové ztvárnění Vojtěcha
Jasného (1980) mi uniklo. Zato jsem v roce 1993 s obvyklou chutí viděl a příležitostně v reprízách rád vídám další scenáristické dílo obou manželů, seriál Konec velkých prázdnin (2000). Drama P. F. 77 (2003) a tragikomedii podle Pavlova románu Cizinec a krásná paní (2011) jsem ocenil jako úspěchy kvalitního scénáře.
Zdálo se mi, že Jelenčinu tvůrčí ruku pokaždé rozpoznávám. Dívenka v Nápadech svaté Kláry, která předem věděla, co se stane, byl a je pro mě jeden z nejnespornějších dokladů: tak vystavěla autorka charakter i některých jiných protagonistek – s velkým smyslem pro detail dívčích nebo ženských konfliktů se světem.
Rozhodující poznání jsem však prodělal nad knihou Skrytá hvězda Jelena Mašínová (Větrné mlýny 2011). Editorem a původcem byl Pavel. Našla se příležitost pobýt v tichu pracovny s několika Jelenčinými texty, povídkami, scénářem a rozhlasovými hrami – s telefonní Smrtí motýlů (1982, v Českém rozhlase 1993) a Ádaeda (Český rozhlas 1991), na níž jsem obdivoval, jak se vyrovnala se psím hrdinou a jeho mužským protějškem, a srovnával, jak psí téma zvládl Pavel. Co text v té knize, to zážitek.
Po listopadu jsem pochopil, že se osobitá spisovatelka a dramatička Jelena Mašínová od všech známých kolegyň a kolegů liší odtažitým vztahem k veřejné publicitě, nechutí k rozhovorům o své tvorbě a svých osudech a názorech. Člověk o sobě mluví činem, a dost.
Pozdrav k jejímu dnešnímu životnímu jubileu proto neukončím pokusem zábavně vyprávět o jejím soukromí. Jsem šťastný, že ji znám. Obdarovala mě přátelstvím. Jelenko, díky.