Propadly hlasy nižších vrstev
LN Před týdnem jsme volili podle nového volebního systému, který upravil způsob, jakým se rozdělují mandáty poslanců. Má to nějakou souvislost s tím, že propadl rekordní počet odevzdaných hlasů?
S nastavením systému to nesouvisí, důvodem propadlých hlasů je už ze své definice pětiprocentní uzavírací klauzule, nutná pro vstup do sněmovny, tu ale máme už od roku 1990.
LN Pokud klauzule platí tak dlouho, proč ve volbách propadlo nejvíce hlasů právě teď?
To je zajímavá historie. V politologii máme teorii, že volební systém ovlivňuje politickou realitu dvěma způsoby. Ten první je mechanický a příkladem je třeba ona uzavírací klauzule – do rozdělování mandátů nepouští strany s malou podporou voličů. V momentě, kdy se na to voliči adaptují, nastupuje druhý, psychologický efekt. Lidé si zvyknou na to, že se většinou nevyplatí dávat hlasy malým stranám. Popsané bylo krásně patrné v devadesátých letech. V prvních volbách v roce 1990 propadlo přes 18 procent odevzdaných hlasů, o dva roky později už 19,1 procenta. Ale v dalších volbách už zafungovala obava voličů, že jejich hlasy znovu propadnou – a v roce 1996 to bylo jen 11,2 procenta.
LN Očividně však psychologický efekt nevydržel. Proč?
Očekávali jsme, že voliči nadlouho přestanou experimentovat s hlasy pro menší strany. Troje volby po sobě osciloval poměr propadlých hlasů okolo 11 procent, vypadalo to stabilně. V roce 2006 však přišel zlom, objevila se nová úspěšná politická strana – Zelení vedení Martinem Bursíkem –, která dostala šest procent hlasů. Zhruba o tolik klesl i počet propadlých hlasů, tehdy propadlo jen necelých šest procent hlasů. Jenže pak přišly volby v roce 2010, v nichž se objevila řada nových politických subjektů, k tomu lidé byli unavení z dlouhého souboje ČSSD a ODS. Objevily se strany nové, některé uspěly, jiné vypadly, z čehož pramenil i mimořádně vysoký poměr propadlých hlasů, konkrétně 18,8 procenta. Tehdy jsme zjistili,
Počet hlasů stran a hnutí, které ve volbách zůstaly před branami Poslanecké sněmovny že za jistých okolností jsou voliči přece jen ochotní experimentovat.
LN Je nyní možné přičíst milion propadlých hlasů na vrub výsledkům ČSSD, KSČM a Přísahy, které do sněmovny neprošly?
Přesně tak. Ostatně v součtu dosáhly na 13 procent hlasů.
LN Dá se tedy říct, že lidé letos znovu experimentovali?
Jsou to dva odlišné příběhy. Experimenty se týkaly Přísahy. Pak je tu ještě koalice kolem Trikolóry a Volný blok, i jejich voliči experimentovali, v jiném případě by zřejmě volili SPD, již to oslabilo. Druhým příběhem je osud ČSSD a KSČM, dvou tradičních levicových stran. U nich ale nešlo o něco nečekaného, trend byl zřetelný už ve třech posledních volbách.
LN Můžeme tu rozmanitou skupinu voličů, které propadly hlasy, blíže specifikovat?
V něčem si podobní jsou. Rozhodně nepatří většina z nich k voličům
% pravice, z větší části poptávají spíše sociální politiku, případně ochranářskou politiku. Samozřejmě, že v případě Trikolóry či Svobodných by o pravicové voliče jít mělo, jenže u těchto stran je problém, že ačkoliv mají pravicovou rétoriku, jejich volič je typicky svým sociálním profilem spíše levicový. Obecně se dá říct, že ten propadlý milion hlasů charakterizují voliči s horší životní úrovní a sociálním statusem.
V letošních volbách došlo k tomu, že strany, jimž v předvolebních průzkumech vycházelo
Míra propadlých hlasů ve volbách do sněmovny okolo pěti procent podpory, přišly o tu část voličů, kteří vsadili na jistotu a volili raději velké strany, jejichž účast v nové sněmovně byla dopředu prakticky jistá. Svou roli sehrála i vysoká volební účast, která subjektům, jež přes pětiprocentní práh nepřešly, neprospěla. Přispět mohl i vyhrocený závěr kampaně, který mohl část váhajících voličů sympatizujících s Andrejem Babišem nahnat ke hnutí ANO. Ostatně výsledek Babišova hnutí je velmi slušný, tak dobrý se nečekal. Ale někde se ty hlasy objevit musely. Domnívám se, že jak ČSSD, tak komunistům odčerpalo hlasy právě hnutí ANO.
LN Říkáte, že většina z propadlých hlasů nebyla „pravicová“. Znamená to, že je v příštích volbách využije levice?
Otázkou je, o jakou levici půjde. Jediným reprezentantem levicových voličů ve sněmovně je teď hnutí ANO, které se přitom tomuto označení snaží vyhýbat. Je ale jednoznačné, že jeho elektorátu dominují levicoví voliči. Umím si představit, že pro část lidí z toho milionu s propadlým hlasech může být důležitá i národovecká, ochranářská politika. Pro ty se samozřejmě nabízí i opoziční SPD.
To, že v právě proběhlých sněmovních volbách propadl více než milion hlasů, skýtá velkou šanci pro levici, říká v rozhovoru pro LN
Tomáš Lebeda, politolog z Univerzity Palackého v Olomouci.
LN Jak teď opozice může s propadlým milionem hlasů pracovat?
Je to obří příležitost pro ČSSD. Vláda rozhodně nebude levicová; jediná strana s jednoznačně sociálním nábojem je KDU-ČSL. Při všem tom neštěstí je to pro sociální demokracii vlastně štěstí. Může totiž, byť z pozice mimo sněmovnu, dělat křišťálově čistou levicovou, opoziční politiku.
LN Má i hnutí ANO potenciál čerpat z toho propadlého voličského rezervoáru?
Má, ale bude to mít obtížnější. Už se nebude moci prezentovat výsledky svého vládnutí. A navíc – sociální demokracie má možnost levicové hodnoty prezentovat mnohem hlasitěji. ANO místo toho šlo dosud cestou tzv. distribučního populismu: zvyšování důchodů, snížení daní a podobně. S levicovou rétorikou se ale brzdilo, protože bylo jasné, že značná část jeho voličů levicoví nejsou. Nic takového ČSSD řešit nemusí.
LN Není tedy teď prostor pro větší spojení levicových stran?
Taková myšlenka se objevila ihned po volbách. Sice se jako člověk neztotožňuji s minulým komunistickým režimem, ale na druhou stranu víme, že integrovat levici může být legitimní cesta, jak být opět relevantní. Vzpomeňme třeba na Francii, kde po tři poválečné dekády hrála roztříštěná levice druhé housle. Změnu přinesl až François Mitterrand, který levici spojil do jednoho bloku. Otázkou tedy je, zda se podaří najít cestu, jak levici integrovat. Nebude to snadné – KSČM i ČSSD jsou dlouho političtí rivalové, snad i největší nepřátelé. Ale stát se může i to, že jedna z těch dvou stran položí druhou na lopatky prostě tím, že bude přesvědčivější.
LN Nemůže pravicová vláda posloužit jako společný terč, třeba podobně jako v případě koalic Spolu a PirSTAN zafungoval plán „Antibabiš“?
Pravicová vláda nebude pro levici ani zdaleka tím nejhorším, co se jí mohlo stát. Pro ni by byla horší vláda hnutí ANO, protože by levicové strany měly velké potíže nabízet důvěryhodnou levicovou politiku, kterou by odlišily od vlády, jež by do společnosti distribuovala velké množství svých prostředků. V tuto chvíli ta funkce společného nepřítele zafungovat může.