Velveti stále inspirující
Padesát čtyři let po originálním vydání se na stejné značce, Verve Records, objevilo nové vydání jednoho z nejdůležitějších alb rockových dějin, desky The Velvet Underground & Nico, proslulého Warholovým „banánovým“obalem. Se zásadní změnou: písně Lou Reeda a Johna Calea zde hrají v coververzích současní interpreti.
Album coververzí nese plný název I'll Be Your Mirror – A Tribute To The Velvet Underground & Nico. Nejvíc překvapí možná ty, kteří oplakali vloni v dubnu úmrtí věhlasného producenta Hala Willnera na covid-19. Tento dobrý duch americké hudební scény a tvůrce skvělých alb podobných poct tak rozdílným autorům, jako jsou Charles Mingus, Nino Rota, Kurt Weill nebo Marc Bolan, zřejmě vydal prvotní impuls ke vzniku tohoto projektu (ostatně, jako producent spolupracoval s Lou Reedem i na několika jeho pozdních řadovkách) a jeho „pohrobek“se narodil až nyní.
Není úplně jasné, v jaké fázi přípravu alba opustil a nakolik byl u vzniku všech verzí, to ale asi nakonec není úplně podstatné. Je-li pocta „Banánovému albu“tečkou za Willnerovou kariérou, je to tečka přinejmenším důstojná.
Fór s basou
Album jde logicky položku za položkou podle původního velvetovského řazení, a začíná tak písní Sunday Morning. Náhoda tomu chtěla, že se zároveň jedná o bezkonkurenčně nejlepší nahrávku titulu. Už pro zajímavé aranžérské využití klarinetu, pro zvukově jako vždy pátravou kytaru Billa Frisella, pro výborné pěvecké podání Michaela Stipea, a v neposlední řadě pro skvělý muzikantský fór, který posluchače po krátkém intru vysloveně vystřelí do vesmíru. Totiž když se pod harmonií Sunday Morning objeví notoricky známá „klouzavá“basová linka z Reedova asi největšího sólového hitu Walk On The Wild Side. Vypadá to sice jako detail, pro někoho možná hloupost, ale právě takové „špeky“dělají z průměrných coververzí ty nezapomenutelné. Kdyby žádná jiná z tohoto alba, právě ta Stipeova (a Willnerova) dozajista přežije.
Následující I'm Waiting For The Man v podání frontmana kapely The National Matta Berningera je – vzhledem k syrovosti a obsahu původní verze – dosti vykostěná a žádný extra zázrak nepředvádí ani Sharon Van Ettenová ve Femme Fatale. Pro všechny zpěvačky je prostě těžké uchopit part po Nico, která sice podle některých „neuměla zpívat“, ale mystérium jejího hlasu by se dalo krájet. Zpomalení a „srovnání“rytmu navíc z Femme Fatale udělalo poměrně unylou baladu, byť s pěkně znějícími smyčci.
Se zajímavým příspěvkem ovšem přišel Andrew Bird s vokalistkami z indiepopové kapely Lucius ve Venus In Furs: celý hudební základ tvoří navrstvené houslové party, hrané různými technikami, a tak svým způsobem vlastně zastávají perkuse, kytary i původní Caleovu violu. Posluchač sice musí rezignovat na požadavek provokativnosti a jisté lascivnosti originálu, zajímavé aranžmá to ale vynahradí.
Drtivý závěr
Kurt Vile přišel v Run Run Run vlastně s tuctovým rock'n'rollem, hodně otrocky odvozeným od originálu. Na jeho obranu lze snad dodat, že s takovou písní snad ani nic jiného dělat nelze. Naproti tomu zpěvačka St. Vincent a klavírista Thomas Bartlett předělali All Tomorrow's Parties vlastně k nepoznání. Je však namístě otázka, zda v tomto případě nejde jen o experiment pro experiment, protože jednu z nejsilnějších velvetovských písní „srazit“jen na recitativ s bloudivým klavírem a syntetickými zvuky je trochu škoda.
Thurston Moore a Bobby Gillespie v Heroin vcelku očekávaně vsadili na pietu, zvláště Moore vlastně v Sonic Youth celý život rozvíjel (také) velvetovský odkaz a má za co děkovat i ukazovat, čemu se naučil. Zpěvačky King Princessová (There She Goes Again) a Courtney Barnettová ( I'll Be Your Mirror) sice svým příspěvkům dávají jakýs takýs originální výraz, prvně jmenovaná až sympaticky punkový, ale obě spíš prošumí uchem.
Finále alba je ovšem vynikající. Irští rockeři Fontaines D.C. se do The Black Angel's Death Song opřeli solidně a závěrečná tečka Iggyho Popa a Matta Sweeneyho European Son je prostě drtivá. Ďábelská basová figura a jam elektrických kytar, z nichž jednu kuriózně třímá v rukou sám Iggy Pop, jasně ukazuje, kdo je tady stále jasným králem rock'n'rollu.