Německo jako nejnormálnější země
Komentátor Financial Times Gideon Rachman píše ve svém sloupku o výsledku německých voleb, že lze říci: „Díky bohu za Německo.“To během 20. století moc často říkat nešlo. Americký ministr financí Henry Morgenthau na konci druhé světové války tvrdil, že jediná odpověď na německou otázku je trvalé zničení tamější průmyslové kapacity. Francouzský spisovatel François Mauriac uvítal rozdělení Německa s tím, že „Německo miluji až tolik, že jsem rád, že jsou dvě“. Když se chystalo sjednocení Německa v roce 1990, svolala britská premiérka Margaret Thatcherová schůzku anglických intelektuálů, kde se diskutovalo o charakteru německého národa. Ze zápisu tehdejšího poradce vyplývá, že se přítomní shodli na tom, že jsou to „úzkostlivost, agresivita, asertivita, egotismus, komplex méněcennosti a sentimentalita“.
Po 30 letech se zdá, že tyto mýty o národním charakteru jsou dokonale vyvráceny. Jako úzkostlivá a agresivní se spíše jeví politika v Británii a v USA. V těchto dnech německou politiku charakterizují podle Rachmana spíše vlastnosti, které si dříve sami sobě rádi připisovali Britové: klid, zdrženlivost, racionalita a kompromis. Na výsledek německých voleb si nikdo nestěžuje, nikdo neříká, že protivníci představují smrtelné nebezpečí nebo že jsou podvodníci, jako se to říká ve Spojených státech. Předání moci nebudou provázet pokusy paralyzovat stát a vládu, jako se to dělo v USA. Olaf Scholz, který patrně bude kancléřem, se prezentuje jako kandidát kontinuity, vystupuje spíše tiše a má dlouhou zkušenost s vládnutím a pragmatickou politikou, chce být přirozeným následovníkem Merkelové. Nelze si vlastně představit nic vzdálenějšího třeba od Borise Johnsona.
Němci zažili, kam až může demagogie vést, německá politika je proto alergická na „kult lídra“. Nikdo nepředstírá, že jen on sám něco „spraví a zařídí“. V televizních debatách se k sobě kandidáti chovali se vzájemným respektem a zdrženlivostí. Vědí, že politika je vážná věc. Německý prezident Frank-Walter Steinmeier údajně pohrdá právě Borisem Johnsonem, protože má dojem, že mu politika připadá jako hra a zábava.
Moderní Německo pochopitelně není imunní proti politickému extrémismu. Loni se davy odpůrců očkování porvali s policií před Reichstagem. Na vrcholu uprchlické krize v roce 2015 vpustila kancléřka Merkelová do země milion migrantů a leckdo včetně Rachmana věštil nástup politického extrémismu. Ten trochu posílil v roce 2017, ale letos extrémismus oslabil nalevo i napravo. Politický střed nejen neoslabil, ale dokonce posílil. AfD je silná ve východním Německu, ale nachází se daleko od centra moci ve státě.
Němečtí politici zůstávají nadále otevření migraci, na rozdíl od politiků v Británii a Francii. Bez cca 400 tisíc nových migrantů ročně budou podle vládní pracovní agentury v ekonomice akutně chybět zaměstnanci. Slepení vládní koalice bude složité a dlouhé, ale samotné lepení koalic brání vyhrocené polarizaci a démonizaci protivníků, která je dnes standardem v anglosféře.
Je to zajímavý pohled, ale někdy si člověk říká, zda by Německu trochu polarizace ve vší slušnosti a střetu o některá důležitá témata přece jen neškodilo. Všichni se shodnou, že nechtějí jádro, všichni se shodnou, že boj s klimatickou změnou je priorita, všichni jsou relativně otevření uprchlíkům, všichni chtějí sociálně tržní hospodářství, skoro všichni chtějí zachovat ústavní dluhovou brzdu a skoro všichni jsou pacifisti.
Říká se, že když se Němci mýlí, tak se mýlí ve velkém. Nemusí jít nutně o téma klimatu, to jsou třeba v Británii ještě větší nadšenci. Skoro určitě se ale Němci mýlí ve věci kolektivní nedůvěry v jadernou energii. Z tohoto pohledu může zase leckomu připadat jako docela „normální země“Francie, ta navíc v poslední době rozumně omezuje snahy o import anglosaské politické korektnosti, kultury zákazů, nové cenzury a jediné správné mluvy.
Některé německé omyly navíc hodně dopadají spíše na ostatní. Rozpočtové a obchodní přebytky zhoršují nerovnováhy v eurozóně, Nord Stream 2 poškozuje Polsko, Pobaltí a Ukrajinu, odchod od jádra zdražuje elektřinu v celé Evropě a jednostranné vypovězení dublinské smlouvy v roce 2015 poškodilo ty, kdo ji dodržovali apod.
Autor je předsedou správní rady Institutu pro politiku a společnost