Když dva dělají skoro totéž V
Polské a německé soudy vs. Evropská unie
elkým politickým tématem Evropy je v těchto dnech verdikt polského ústavního soudu o tom, že části evropského práva jsou v konfliktu s polskou ústavou. Na vyšším místě prý stojí polská ústava a její národní soudy, které v některých oblastech mohou mít navrch nad Soudním dvorem EU v Lucemburku (dále CJEU).
V Bruselu to vzbudilo velké pobouření. A například editorial deníku Financial Times rovnou konstatuje, že jde možná o důležitější zprávu pro EU, než byl brexit. Británie odešla z Unie mimo jiné kvůli sporům o CJEU. Polsko chce ale zůstat uvnitř, avšak tím se bude nahlodávat integrita EU. Evropská komise bude možná nucena zmrazit Polsku transfery z pandemického fondu, stejně jako další desítky miliard eur v dotacích.
Testování autority Unie
Na všem problematickém je ale většinou i něco dobrého. Komentátor Andreas Kluth na serveru Bloombergu zdůrazňuje, že testováním autority EU Polsko Unii vlastně prospěje. EU se bude muset rozhodnout, co vlastně chce. Chce budovat stále bližší či těsnější Unii (ever closer union), nebo chce zůstat relativně ohebným a poddajným klubem, kterým je dosud? Je Unie na cestě k federaci, nebo chce být volnější klub? Obojí je možné, ale v obou případech budou třeba fundamentální změny k tomu, aby spolek mohl dlouhodobě přežít.
Rozhodnutí z Varšavy představuje ekvivalent střelby na Fort Sumter v roce 1861, tedy počátek války Severu proti Jihu. Brusel to samozřejmě nemůže nechat jen tak být. S Polskem i Maďarskem se už léta pře o nezávislost soudců a soudů, o vládu práva, o svobodu tisku apod. A teď ještě tohle…
Jistá nejasnost a dvojznačnost tu ale byla vždycky. Co přesně je CJEU a jaká je jeho správná role ve vztahu k soudům v jednotlivých členských státech?
EU není federací jako USA nebo Německo, ani to není jakási liga národů na způsob OSN. Je to něco mezi. EU sdílí suverenitu například v otázkách obchodu, ale v jiných otázkách, jako třeba v zahraniční politice, nikoli. To je pochopitelně velmi složité a matoucí. Nejbližším ekvivalentem je Svatá říše římská od konce středověku do roku 1806. Impérium a jednotlivá knížectví také sdílely suverenitu. Existovaly dva imperiální tribunály: ve Vídni a Špýru. Hierarchie a pravomoci byly ale nejasné a říši to oslabovalo. Nakonec přišel Napoleon a všechno to zrušil.
Američané si sepsali ústavu, ale i tam to trvalo. Státy jako Virginia dlouhé roky zpochybňovaly autoritu federálního Nejvyššího soudu. Ale precedenty nakonec vyjasnily federální architekturu, která platí dodnes. EU se už také pokusila sepsat ústavu, ale v roce 2005 ji odmítli francouzští a nizozemští voliči. Blok se musí nadále spoléhat na základní smlouvy, ale ty jsou jasné ve věci horizontální nadřazenosti (tedy v posuzování práva, které se zrodí v jiných panevropských institucích) a dosti vágní ve smyslu vertikální nadřazenosti, tedy v otázce autority vůči národním soudům.
Namístě by byl po čase zase konvent, který by posoudil myšlenku stále těsnější Unie. Třeba se lídři a elity rozhodnou, že je to už nerealistický a nežádoucí cíl. EU jasně řekne, že federace není cíl. Nebo se má říci, že EU už se nebude dále sbližovat a bude konfederací, kde si členské státy udrží suverenitu. Pravidla v nesouladu s národní ústavou bude možné odmítnout. Takový konfederační klub ale bude muset být praktický a mít právo členy vylučovat, když nebudou respektovat společné normy. Kluth ale realisticky předpokládá, že se v tom EU bude ještě dlouhé roky plácat. Varšava a Brusel se budou donekonečna dohadovat a EU se bude pokoušet zadržovat fondy. Vyjasnit si výše zmíněné by bylo vhodnější. Tolik Kluth.
Je Unie na cestě k federaci, nebo chce být volnější klub? Obojí je možné, ale v obou
případech budou třeba fundamentální změny k tomu,
aby spolek mohl přežít.
Dvojí metr
V Evropě se v poslední době děje to, že když dva dělají totéž nebo něco velmi podobného, není to totéž. Staví-li plot proti nelegální migraci na hranici Schengenu Maďarsko, je to špatně, když Litva, je to dobře. Když Německo s Ruskem postaví Nord Stream 2, a hodí tak přes palubu Ukrajinu, je to v pořádku, když se s tím samým Ruskem dohodne o plynu Maďarsko a obejde Ukrajinu, je to zločin.
V našem případě to je stejné. Podobný spor vede s CJEU německý ústavní soud v Karlsruhe, který vloni prohlásil, že když CJEU posvětil nákup dluhopisů Evropskou centrální bankou, překročil tím svoje pravomoci a prohlásil v tomto směru německou ústavu za nadřazenou. Kluth konstatuje, že němečtí soudci použili diplomatičtější jazyk. Editorial Financial Times to smete s tím, že v případě rozhodnutí německého soudu šlo o autentický právní spor rozhodovaný nezávislým soudem. V případě Polska jde prý o to, že soud devótně vychází vstříc politickému tlaku ze strany vlády premiéra Morawieckého. Německý ústavní soud se prý soustředí úzce na měnové otázky, polský soud definuje suverenitu mnohem šířeji.
Wolfgang Münchau v komentáři pro server Eurointelligence.com ale jasně konstatuje, že polští soudci se argumenty německého soudu jasně inspirovali. V Karlsruhe tvrdí, že suverenita je spíše směrem vzhůru k EU propůjčena, a ne sdílena a CJEU nemůže být arbitrem sebe sama. Německá verze právnického euroskepticismu je chytřejší a efektivnější. Polské rozhodnutí je prý politická provokace. Polsko se asi nakonec stáhne. Polexit nelze sice vyloučit, ale je prý nepravděpodobný.