Jak uctít vojáky?

Problém Německa: bojí se samo sebe

Dost lidí spatřuje v Německu stále hrozbu – dříve vojenskou, teď nadvlády v EU. Lze vůbec Německo nahlížet nepředpojatě, jako normální stát? Dnes tak činí spíše lidé mimo EU. Třeba Gideon Rachman z Financial Times, citovaný v LN v článku Německo jako nejnormálnější země, oceňuje německý klid, zdrženlivost, racionalitu, kompromis. Problém Německa je ale v tom, že se bojí samo sebe. Ve čtvrtek to ukázala vojenská přehlídka (čepobití) k poctě veteránů vracejících se z dvacetileté mise NATO v Afghánistánu.

Přehlídka sklízí kritiku. Prý oživila militarismus, ba nacistickou estetiku. Vojáci pochodovali s pochodněmi. Kde už jsme to viděli? No jasně, v pruské i nacistické tradici. Stačí vzpomenout na Woodyho Allena: „Když slyším Wagnera, mám chuť obsadit Polsko.“Pro společnost reflektující nacismus, druhou světovou válku i holokaust na tom všem něco je. Ale…

Jak se má Německo chovat, aby to bylo správně? Dokud se drželo poválečného pacifismu, dokud bylo členem NATO, ale své vojáky nikam bojovat neposílalo, sklízelo kritiku za to, že je největším profitérem druhé světové války: následník státu, který ji zavinil, se v NATO jen veze a nechává bojovat jiné. Když se pak Německo konečně odhodlalo, že bude normálním státem i členem NATO, a vyslalo do Afghánistánu úhrnem 150 tisíc lidí, schytává domácí kritiku – především od Zelených a Levice – za militarismus. Jak má po vojensku uctít 59 padlých, aby to pokrokové levici nevadilo?

Příliš mnoho Němců cítí nostalgii po „staré Spolkové republice“, po „západním Německu“, jak se říkalo u nás, po „bezpečnostní pojišťovně“USA. Čím více tato pojišťovna eroduje (bez ohledu na to, zda v Americe vládne Obama, Trump, či Biden), tím více vychází najevo, že po vojenské stránce se Německo bojí hlavně samo sebe. I když chce být morálním, klimatickým či humanitárním lídrem světa, přehlídka ukázala, že má problém vojensky uctít muže a ženy, kteří bojovali v misi NATO v Afghánistánu.