Trhliny ve fasádě začínají být vidět
Varuje profesor Štěpán Jurajda. Udržitelnost veřejných rozpočtů podle něj znamená nakonec i udržení kvality zdravotní péče
Jak vidíte povolební Česko jako ekonom?
Spousta lidí v mém okolí je ráda, že volby dopadly takto. Zároveň je jasné, že hodně voličů, přes 20 procent, nebude mít ve sněmovně své zastoupení. Z tohoto faktu i z blížícího se nástupu stárnutí tak vyplývá velká zodpovědnost této vlády postavit se ke společenským výzvám čelem. Po volbách v roce 2010 si také mnozí řekli, že středopravicová vláda zvládne udělat efektivní ekonomické reformy. A v recesi vyvolané finanční krizí se začalo škrtat. Pravý opak proticyklické fiskální politiky. A škrtalo se plošně, takže se škrtaly i veřejné investice s vysokou návratností. A nedopadlo to dobře. A teď jsme opět v situaci, kdy se čekají reformy a kdy je ve hře důvěra voličů ve schopnosti politických stran zlepšit nám a našim dětem život. Když tu důvěru ztratíte, volí pak lidé už podle jiných kritérií, přestávají si vybírat strany, které kvalitu života v zemi zlepšit chtějí. Je třeba, aby si vláda byla vědoma toho, že nejde jen o jedno volební období. Že se nyní na celém světě hraje o to, aby se společnost nerozdělovala a aby si lidé neřekli, že jim politici stejně nikdy skutečně nepomůžou.
Co by tedy měla dělat nová vláda? Jednou z největších výzev je udržitelnost veřejných rozpočtů. Zní to abstraktně, protože navyšování dluhu dlouho nevypadá akutně nebezpečně, ale pak najednou narazíte do zdi. Nevíte, kdy se to stane, tak nutné kroky odkládáte. Jeden rozpočtový náraz, cca 150 miliard ročně, jsme si vyrobili sami kvůli nedávnému snížení daní, další podobně velký je kvůli stárnutí české populace prakticky za rohem, za cca deset let. A v konečném důsledku udržitelnost rozpočtů znamená věci, které se dotýkají každého z nás. Chudoba ve stáří, kvalita vzdělání, udržení kvality lékařské péče. Bude dostupný drahý zdravotní test nebo zákrok pro ty, kdo jej potřebují, bude dostupná péče o starší občany?
Je to momentálně zároveň největší problém české ekonomiky?
V tuto chvíli začínají být trhliny ve fasádě vidět. Pokud s tím něco nebudeme dělat teď, bojím se, že nás to rychle dožene nejen ekonomicky, ale i sociálně. Snížení daní z příjmů pomohlo dominantně vysokopříjmovým, kteří ale byli covidovou krizí ekonomicky zasaženi méně než rodiny s nízkou kvalifikací a příjmy. Když bychom takhle pokračovali, tak si lidé s vysokým příjmem, až nebude na veřejné výdaje, zaplatí soukromé nemocnice i školy. Ale budou žít ve společnosti, která se jim nebude líbit. A u voleb se rozdělená společnost projeví ošklivěji, než si momentálně dokážeme představit. Již dnes máme významné regionální nerovnosti i nerovnost příležitostí.
Co s tím?
Co s udržitelností rozpočtů a důchodovou reformou? Potřebujeme dostat více lidí do práce. Je několik skupin, kde by se to mohlo povést. Statisíce lidí oficiálně nepracují, protože jsou v dluhových pastech, které umožnil nastražit v divoké dluhové dekádě stát tím, že nechával poskytování spotřebitelských půjček bez základní regulace. Mnozí tito lidé pracují v šedé zóně, takže neodvádějí daně, a navíc často dělají podřadnou práci. V šedé zóně se těžko dostanete k lepší práci, težko se posunete tam, kde využívají vaše schopnosti. Pokud bychom tyto lidi dostali dlouhodobě na trh práce, může to také různými cestami omezit výdaje státu. Když přijdou lidé s velmi nízkými příjmy do důchodu, vznikají z toho státu další náklady, například na podporu nájemného.
Pak jsou tu maminky, které chtějí pracovat, ale my jsme je zamkli doma s dětmi. Tím, že jsme dali velké daňové úlevy pro tatínky, takže se pak maminkám nevyplatí se do práce vrátit, protože by rodina přišla na daňových slevách o velkou část dodatečného příjmu. Pak se ženy vrací na trh práce po mnohaletých pauzách a přijdou tím o velkou část své kariéry i příjmů a stát přijde o příjmy na důchody. Třetí věc, kterou je třeba pro rozpočty udělat, je motivování starších občanů, aby pracovali i v důchodovém věku, pokud to jde. Máme relativně zdravou populaci seniorů a i ti, kteří nemají fyzicky náročnou práci a mohli by v ní pokračovat, u nás odchází do penze úderem dosažení důchodového věku.
Co by měla nová vláda začít dělat neprodleně?
Z akutních věcí je to indexace životního minima. Zaměstnancům veřejného sektoru jsme teď přidali. Přitom jim rostly v prvním letošním pololetí meziročně platy o sedm procent, stejně tak loni. A tito lidé nepřišli o práci, nepřišli o příjmy. Zatímco rodiny, které nemají stálou práci, samoživitelky a podobně, ty byly pandemií nejvíce postiženy. A teď jim klesá reálný příjem kvůli inflaci. Jejich rozpočty také daleko více zatíží současný růst cen energií, na které vydávají větší část rodinného rozpočtu než vysokopříjmové domácnosti.
Dále by se mělo urychleně pomáhat dětem, které nemohly během pandemie držet krok s ostatními třeba kvůli tomu, že v době online vyučování neměly počítač či internet. Musí se to udělat co nejrychleji, aby si ty děti neřekly, že už to nemá cenu snažit se dohonit zbytek třídy. Byly by na tom pak po zbytek života hůře ve vzdělání, na trhu práce, v příjmech a také v odvodech daní pro stát. To jsou věci, které je třeba řešit teď, okamžitě. V rámci Národního plánu obnovy se s tím už i začíná.
Co s rozpočtem? Hovoří se o nutnosti zvýšit některé daně apod.
Na příjmové straně si těžko dokáži představit, že by bylo možné danou rozpočtovou situaci dlouhodobě zvládnout bez zvýšení daní. A existují velmi dobré ekonomické argumenty, proč zvedat daně z nemovitostí nebo některé ekologické daně. Mají méně nevhodných dopadů než třeba daňové zatížení práce. Když zvednete odvody na sociální pojištění, práce je dražší a lidé nepracují.
Daně z nemovitostí jsou všude na světě vyšší než u nás. Snažil bych se vyhnout zvyšování DPH, je třeba se podívat, jaké by byly dopady na nízkopříjmové domácnosti.
Přišlo by mi naopak přirozené vrátit se k reformě daně z příjmu fyzických osob. Nejde o superhrubou mzdu jako takovou, ale o míru daňové progrese. Tedy míru zdanění podle toho, jak vysoký máte příjem. Ta progrese je nyní u nás velmi nízká. Třeba v porovnání s Německem. A pak si ještě poplatník s vysokým příjmem odečte z daní školkovné, dále penzijní připojištění či má zvýhodněné stavební spoření, což jsou nástroje, které silně využívají vysokopříjmoví. Není přitom jasné, že se nám za tyto výdaje daří navyšovat úspory na důchod u domácností s nižším příjmem.
A co výdaje?
První zlepšení by bylo, kdyby naše fiskální politika nebyla procyklická. Diskuse o výdajích je jistě nutná. Problém je ale v tom, že abyste mohla škrtat, musíte vědět, které programy, které vládní výdaje mají vysokou návratnost a které ne. Dávky v hmotné nouzi jsou tři procenta všech sociálních výdajů. Tam nic neušetříte. To nemá s udržitelností rozpočtů moc co do činění, je to politikum. Navyšování penzí nad zákonnou valorizaci je naopak drahá věc. A těžko se to škrtá.
Vhodné je škrtat výdaje, které mají malou návratnost. Na určení návratnosti ale musíte mít spoustu dat a spoustu kvalitních studií. A jednou z věcí, které charakterizují českou veřejnou správu, je to, že se pro tyto typy studií nepoužívají existující data. Není k nim přístup pro výzkumy, nesmějí se propojovat, nesmí se nic měřit. A tak když škrtáte ve veřejných výdajích, děláte to naslepo. Takže můžete škrtnout jak ty zbytečné, tak i ty velmi užitečné výdaje, které mají vynikající návratnost. Je potřeba mít něco jako Národní ústav vyhodnocování veřejných politik, který by měl přístup ke všem datům veřejné správy, propojoval je a byl by schopný vyhodnotit dopady jednotlivých kroků reforem.
Když stát ta data má, proč je nepoužívá?
Hlavním argumentem je ochrana osobních údajů. Ale osobní data lze přece anonymizovat. Já ostatně pro své výzkumy používám anonymizovaná data ze sociálního zabezpečení a dalších zdrojů z Německa či Spojených států. Moji studenti pracovali s daty z mnoha evropských zemí, ale u nás platí, že když se na nějakém ministerstvu zeptáte, zda byste mohl propojit jejich registr s nějakým jiným, tak odpověď zní, že ne, protože ta data nejsou sbírána pro tento účel. Je to pro ně nepříjemné, odpovědnost, práce navíc. I v Maďarsku mají přístup k individuálním datům, o nichž se nám může jen zdát. U nás je prostě legislativa zcela nefunkční.
Další příklad, jak je tohle zásadní.
Stárnutí znamená zdražování zdravotní péče. A otázku, jak ji udržíme. Je to pro mne nyní minimálně stejně důležité téma jako reforma penzí. Je nutné studovat efektivitu systému zdravotní péče, zjistit, jak účinně ovlivňujeme preventivní chování občanů, jak pečují o své zdraví, jakou čerpají péči. To vše se dá ovlivňovat nastavením motivací, komunikačními kampaněmi. A má to dalekosáhlé důsledky. Veřejné prostředky jsou vždy omezené, a pokud ušetříte díky prevenci, zbydou prostředky na potřebnou drahou péči. A u nás bude zdravotnictví pod velkým tlakem. Každé neodůvodněné snížení daní se jednoho dne projeví. Na kvalitě zdravotnictví nebo školství nebo silnic atd.
Zásadní rozhodnutí důchodové reformy jsme relativní nečinností už vlastně udělali. Za deset let se kvůli důchodům velkých kohort Husákových dětí stav veřejných financí rapidně zhorší. Další hrozbou stárnutí je udržitelnost zdravotního systému, říká ekonom Národohospodářského ústavu AV ČR a CERGE-EI Štěpán Jurajda.
A co dál s důchodovým systémem?
Řekli jsme si, že je důležité motivovat lidi v důchodovém systému k vhodnému chování. Proč nemohu každý rok dostat dopis od správy sociálního zabezpečení, který mi řekne, kolik mám odpracovaných let odvodů, připomene mi zlomy v odvodech, které významně ovlivňují můj budoucí důchod. Vysvětlí mi pravidla předčasného důchodu a naopak, že když zůstanu v práci déle, nakolik se mi to vyplatí. Který mi připomene, pokud jsem OSVČ, pozor na to, jaký budete mít důchod. Čeká vás tohle a tohle, pokud budete pokračovat v této pracovní dráze. To jsou věci, které mohou ovlivnit chování milionů pracujících a nestojí prakticky nic.
Jak by mohl stát lidi motivovat ke spoření na stáří?
Když jsme tu zavedli druhý pilíř důchodového spoření, byl strašně drahý co do poplatků za správu aktiv. Přitom ve světě najdete příklady laciných indexových fondů dostupných pro zaměstnance i příklady motivace pro zaměstnance, jak si postupně s věkem více odkládat na důchod. Můžete lidi motivovat, aby sami sebe zamkli do nějaké šetřící trajektorie. Pak si ukládáte automaticky, takže vás to tolik nebolí. A když jdete do důchodu, máte naspořenou slušnou sumu na udržení životní úrovně. U nás brzy půjdou miliony lidí do důchodu. Jedni úspory nemají. Další si nakoupili nemovitosti, které budou chtít v důchodu všichni najednou prodat, takže jejich cena může i klesnout. Hlavní je otázka, jak pomáháme nízkopříjmovým domácnostem v tom, aby si sami sobě snažili spořit na důchod.
Jenže tady v Česku nejsou finanční nástroje, které by uložené peníze rozmnožovaly.
Vy se mě asi ptáte na to, zda jde v tomto globálním světě, kde je převis úspor, možné vymyslet pro Česko nějaký magický trik s velkou návratností. Těžko. Kombinace nástrojů, o kterých jsme se tu bavili, ale může významně pomoci rozpočtům i sociální soudržnosti společnosti. Být najednou v důchodu překvapen, že život má úplně jinou kvalitu, to má své společenské dopady. Důchodci volí. Ale dávat důchody, které si nemůžeme dovolit, protože těch mladých, co pracují, je málo, to není udržitelné. Penzijní reforma či její absence v konečném důsledku určuje, na které generace dopadne ten gigantický náklad, že pro velké kohorty prostě nemá kdo platit penze. Buď ty náklady začnete rozkládat už dnes, anebo to odsouváte do budoucna. Ale ti mladí, kterým pak navýšíme odvody, se taky mohou někam odstěhovat.
Zásluhová složka důchodů je dnes málo motivující.
Ano a bude to ještě horší. Blížíme se rovnému důchodu. Do důchodu budou směřovat Husákovy děti a díky tomu klesne poměr těch, kteří odvádějí do důchodového systému oproti těm, kteří z něj čerpají, skoro o polovinu. V tomhle smyslu jsme už důchodovou reformu udělali. Jejím jádrem bylo, že jsme náklady chybějících důchodů přenesli na budoucí generace. Ale ještě se dá mnohé udělat, například dostat statisíce dodatečných lidí na trh práce. Lehké to ale nebude.