Nejbláznivější volby

Hlasování přineslo díkybohu jasnou vládní většinu. Jinak jsme zažili flagrantní selhání volebního systému

Volby v roce 2010 měly být pohromou pro českou pravici. Po čtyřech letech neustálých koaličních půtek a skandálů, po čtyřech letech vládnutí/nevládnutí s pomocí přeběhlíků Melčáka a Pohanky, po mnoha nezvládnutých extempore rozvádějícího se premiéra Mirka Topolánka se čekalo drtivé vítězství opozice. Nešlo jen o očekávání výzkumných agentur, ale o tvrdá fakta z voleb: opozice válcovala vládu v senátních a krajských volbách. V krajských volbách dominovala ČSSD a přebarvila všechny do té doby „modré“kraje naoranžovo, to samé se stalo v senátních volbách: socialisté získali 23 z 27 křesel a komunisti jedno, zatímco vládní strany naprosto pohořely: získaly jen tři mandáty. Přesto volby 2010 skončily šokujícími výsledky a vládu složila středopravá koalice disponující do té doby nevídanou většinou 110 poslaneckých hlasů. Důvodů bylo několik, zejména dluhová krize a neschopnost řeckého státu splácet své závazky, ale jedním z těch klíčových bylo strategické oslabení vítěze (ČSSD pod vedením Jiřího Paroubka) pomocí propadlých hlasů.

Zničím vás

Volby 2010 byly vrcholným číslem boje Miloše Zemana proti ČSSD, které se soustavně mstil za zablokování při volbě prezidentem v roce 2003. Jedním z mála, kteří si smrtelné riziko jménem Miloš Zeman uvědomovali, byl předák socialistů Jiří Paroubek. Od svého nástupu do čela partaje dělal možné i nemožné, aby si zhrzeného „otce obnovitele“naklonil. Rozešli se až poté, co si Paroubek navzdory Zemanovu opakovanému naléhání odmítl vzít do svého týmu tehdejší Zemanovu pravou ruku Miroslava Šloufa. A tuto „vzpouru“Zeman, důchodce z Nového Veselí, nenechal bez drtivé odplaty.

Do voleb 2010 nastoupily dva zcela nové subjekty: Suverenita Jany Bobošíkové a zejména Strana Práv Občanů – ZEMANOVCI. Obě atakovaly tradiční elektorát ČSSD, obě dohromady ubraly ČSSD celých osm procent hlasů. Oběma předvolební průzkumy nedávaly šanci dostat se do sněmovny, ale i tak splnily svůj strategický úkol: připravily Jiřího Paroubka o takové vítězství, s nímž by mohl sestavit vládu.

Leckomu se může zdát dnes podivné, že by národovecká Suverenita kradla levicové hlasy, ale opak je pravdou. Nezapomínejme, že nemluvíme o německé SPD, ale o ČSSD v roce 2010, straně, v níž byla klíčová taková jména jako Foldyna či Hašek. A připomeňme i slavný a přesný výrok Miloše Zemana z půli devadesátých let: „Republikáni (myšleno národovci a xenofobové) jsou zdivočelí sociální demokraté.“

Suverenita, projekt režírovaný zákulisními hráči z pravice, získal skoro dvě stě tisíc hlasů, Zemanovci pak skoro čtvrt milionu. Byla to pro ČSSD zničující lekce z politické strategie: ačkoli pravice nezískala nijak závratné počty voličů, propadlé hlasy sebraly ČSSD dominanci (22 procent) a vládu začala sestavovat ODS (20 procent).

Volby 2010 rozhodly tři faktory: „černá labuť“, neofilie a politická strategie. Černou labutí byla dluhová krize a strach z řeckého scénáře (značná část populace pochybovala o schopnosti levice zvládnout dluhy); neofilie vystřelila nahoru nově vzniklý projekt jménem TOP 09 (s přísným strážcem kasy Miroslavem Kalouskem), ale ani to by nestačilo, kdyby se lidem okolo Miroslava Šloufa a Marka Dalíka nepodařilo „ukrást“sociálním demokratům skoro půl milionu hlasů.

Zpět na začátek

Zatím není z dat jasné, co rozhodlo volby 2021: zda Pandora Papers, nízké a nepromyšlené covidové kompenzace pro podnikatele (jak na následující straně v rozhovoru naznačuje politolog Jakub Lysek) nebo černá labuť v podobě „Babišovy drahoty“. Ale nepochybným a zcela klíčovým faktorem byla strategická chyba kampaně hnutí ANO. Jeho v podstatě mimořádný úspěch byl vykoupen propadem všech tří potenciálních spojenců. Jak v povolební metaforické zkratce zavtipkoval Lysek: „ANO dál přebralo více voličů KSČM a SPD. Tudíž s palbou migrantů na pirátskou galeonu zasáhlo spojeneckou fregatu, druhou také potopilo a ta třetí šla ke dnu kvůli kapitánovi sama...“

Před tímto scénářem varovali pozorovatelé od léta – a je svým způsobem nepochopitelné,

KRESBA LELA GEISLEROVÁ že jej kampaň Andreje Babiše ignorovala.

Hlavním problém samostatné české polistopadové politiky byla neschopnost sestavit většinové vlády. Politologové přemýšleli, jak změnit volební systém, zda změnit přepočet propadlých hlasů, zda nedat nějaký bonus vítězi či zda nepřejít na většinový volební systém. Historické ohlédnutí je skutečně neveselé. 1996: menšinová vláda pravice (99 hlasů). 1998: menšinová vláda levice (74 hlasů). 2002: těsná většina levice (101 hlasů). 2006: plichta 100:100.

V roce 2010 se situace otočila, vznikly (vzniknou) tři jasně většinové vlády a jen jedna menšinová, ačkoli možných většinových koalic bylo habaděj. Ale zejména letos jsme se dostali do opačného extrému: Petr Fiala povede vládu s druhým nejsilnějším mandátem (108 hlasů), ačkoli jeho pětikoalici volilo jen 28 procent oprávněných voličů a získala pouhých 43 procent platných hlasů.

Nedosti na tom. Nepoměr mezi hlasy a mandáty můžeme snadno obětovat na oltář skládání vládní většiny, ačkoli za dvaatřicet svobodných let jsme tu tak okatý nepoměr nikdy neměli. Ještě větší selhání ukazuje volební systém, když dojde na zastoupení stran a hnutí jako jsou Piráti, Starostové, sociální demokraté a komunisté.

Volební systémy mají dva základní úkoly: najít skrze zvolené zástupce reprezentanty názorů populace a umožnit sestavení většinové vlády. Většinou se podaří jen jedno. Zatímco v 90. letech byl pokaždé problém sestavit majoritu, právě zvolená sněmovna vůbec nereprezentuje lid. Vláda se bude opírat o většinu 108 poslanců, ačkoli pro ni hlasovalo pouhých 2 333 681 voličů.

Ačkoli pravice nezískala nijak závratné počty voličů, propadlé hlasy sebraly levici dominanci a vládu sestavuje oDs. nemluvíme o říjnu

2021, ale o červnu

2010.