Vzácné koření
Moje děti mi vyčetly, že v textech pro písničky nepoužívám vulgarismy. „Chápeš, tati, když je v refrénu sprostý slovo, tak to má větší šťávu,“došláply si na mne. Patřím do starého železa? Když mě se nechce: mám použít špinavou náplast tam, kde zeje mezera a chybí nápad? K tomu se přece nesnížím! Člověk se má snažit vymyslet něco, co dá víc smyslu než povrchní hláška.
Samozřejmě, lechtivé dvojsmysly i přímočaré sprosťárny mají pro děti, hlavně pro kluky, zvláštní šarm: jsou zábavné až k popukání a vyzařuje z nich chlapáckost, neboť bourají tabu. Normální rodiče obvykle své potomky v hrubostech nepodporují. Jenomže dnes se písničková i filmová přisprostlost valí odevšud i přes rodičovské hráze. Mám snad synkům zakázat, aby si pouštěli hity, co zrovna mezi jejich desetiletými vrstevníčky frčí? Po roce nuceně stráveném u počítačů už se něco takového věru uhlídat nedá: většina dětí se sice za tu dobu moc kloudného nenaučila, zato objevit lecjakou čuňárničku na internetu už umějí. Však také někteří hudebníci si ze sprostoty udělali snadný zlatý důl – jednou z nejsledovanějších písniček nezletilců na ,jútubu‘ se stal okázale obscénní song jistého Vojtaana. Přitom vršení vulgarit dnes už ani moc nešokuje. Málokdy vyzní originálně, natož poeticky – tak daleko došel snad pouze písničkář Záviš, který bytostně zahradničí v takové žumpě, že mu z ní paradoxně vykvetl endemický hnědý lotos. Dá se to ovšem poslouchat jen chvíli.
Když si budu potřebovat od srdce zaklít, chci mít po ruce neošoupaná, třeskutá slova, a ne rezivé nadávky, které znějí do omrzení v každé druhé písničce
Za sprostými slovy v umění je nejčastěji vědomý či podvědomý kalkul: laciná snaha provokovat. Někdy samozřejmě i rozesmát – například Divadlo Járy Cimrmana vytěžilo spoustu vtipů z toho, že vetklo nějaké sprosté slovo doprostřed jinak kultivovaného textu. Spolehlivý způsob, jak vzbudit veselí. Jistě, čiší z toho i osvobodivá síla, která bourá zavedené formy, síla karnevalového ventilu, jaký nám kdysi předvedl François Rabelais ve svém Gargantuovi a Pantagruelovi.
Rozumějte, nemám nic proti vulgarismům jako takovým. Proč však jimi plýtvat? Když budu potřebovat pořádně si od srdce zaklít, chci mít po ruce neošoupaná, třeskutá slova, a ne rezivé nadávky, které znějí do omrzení v každé druhé písničce a puberťáci je chrlí ob tři věty. Nemyslím, že tohle vyplývá jen z generačního postoje. Mluvená čeština prostě obecně zhrubla. Ještě na střední škole jsem se vyhýbal vulgarismům v přítomnosti holek – a teď? Jednu takovou jsem nedávno viděl na zastávce s obrovským nápisem na tričku: Mám vás všechny v p..i. (To jsem vytečkoval až já.) Co si tím děvenka přála sdělit? Že je drsná? Nebo něco o své inteligenci?
Jestli mi všechnu tu jadrnou munici takhle pitomě vystřílíte, nejspíš mi pak k úlevě zbudou už jenom archaická klení: herdekfilek, heršvec, zatrapráce, morsechshadry, kakraholte, kruciš, kurník, do prkýnka, mordyjé, sakrblé, hromabydotoho; anebo trautenberkovské Himlhergot donrvetr krucajs element! Zkrátka dokud mi neošoupete i samotné písmeno r, tak si snad ještě nějak poradím.