Další hřebík do… čeho?
Modelování klimatu, jaké bude panovat na Zemi v příštích několika desetiletích a staletích, patří k nejkomplikovanějším a také nejčastěji zpochybňovaným úkolům vědy. Za pochybnostmi o hrozící nepříznivé změně klimatu nestojí zdaleka jen ekonomicko-politické zájmy nebo ideologie. Z ryze vědeckého hlediska jsou stávající klimatické modely snadno kritizovatelné, protože klimatologické rovnice mají kromě teploty, srážek a obsahu skleníkových plynů v atmosféře desítky dalších veličin, o kterých zatím nevíme vše potřebné.
Typickým příkladem takovéto veličiny je albedo, tedy jasnost Země jako vesmírného tělesa. Zemský svit (tak jak je pozorovatelný například z oběžných drah Země nebo z Měsíce) lze definovat jako odrazivost slunečního svitu od zemského povrchu. Pozemské zdroje světla, ať už přirozené (láva a lesní požáry), nebo umělé (osvětlení lidských sídel) jsou zanedbatelné. Je zřejmé, že třeba sněhová pokrývka odrazí zpět do vesmíru mnohem víc světla než tropický deštný les, ten nám ale v bilanci přijatého a vydaného tepla nejspíše škodu neudělá. Je sice vybaven lapači světelné energie, listy fotosyntetizujících rostlin, zato však ve velkém odebírá oxid uhličitý, jeden z nejvýznamnějších skleníkových plynů. Velkoměsta pokrytá asfaltem nebo kamenité pouště, o jejichž povrch se vzduch může ohřívat na více než 50 °C, jsou těmi typickými „topnými tělesy“Země.
Dobrým odrážečem slunečního svitu jsou také oblaka, což tuší každý, kdo někdy letěl letadlem a nebál se vyhlédnout z okénka
Dobrým odrážečem slunečního svitu jsou také oblaka, což tuší každý, kdo někdy letěl letadlem a nebál se vyhlédnout z okénka. Mnoho vědců proto doufalo, že teplejší Země zahřeje oceány a vlivem většího výparu vody z nich se vytvoří více oblačnosti. Mraky budou odrážet světelné a tepelné vlnění zpět do vesmíru, a vznikne tak přirozená korekce dalšího nárůstu zemské teploty. Nová studie, vedená Americkou geofyzikální unií a uveřejněná před několika týdny v časopise Geophysical Research Letters, však ukazuje, že dosavadní oteplování oceánských vod zřejmě způsobilo pravý opak: pokles jasnosti Země, tedy snížení odrazivosti. V absolutních hodnotách Země nyní odráží asi o půl wattu méně světla na metr čtvereční než před 20 lety. K tomu snížení došlo téměř skokově v poledních třech letech. Zpětná kontrola všech parametrů činnosti Slunce neukázala žádnou změnu; změna odrazivosti tedy musí být způsobena něčím přímo na naší planetě. Ze satelitních měření Země bylo pak vypátráno, že nad východním Pacifikem, tedy podél západního pobřeží Severní i Jižní Ameriky, ubylo jasných odrazivých mraků. A je to tatáž oblast, kde se teplota povrchu moře vlivem měnícího se režimu mořských proudů nade vší pochybnost zvyšuje, a kde by tedy podle původních předpokladů mělo mraků přibýt.
Naděje, že zvýšení průměrné plochy mraků přece jen způsobí zvýšení odrazivosti slunečního svitu, se novým objevem neztrácí. Ale víme už, že samotné zvýšení teploty moře k vytvoření bělostných, světlo odrážejících mraků nestačí.