Ženy fandící tálibáncům

Osobní výběr ze světového tisku

Loni touto dobou zahlcovala média druhá vlna covidu. Letos je to alarmismus jiného druhu – od inflace po Zelený úděl. Je epidemie na odchodu, nebo se jen mediálně scvrkla?

Na odchodu není. Jak v magazínu The Atlantic napsala Sarah Zhangová, čínský koronavirus s námi zůstane navždy, ale teprve uvidíme, v jaké podobě, jak bude ovlivňovat společnost a její chování.

Autorka připomíná, jak v 80. letech lékaři jedné britské nemocnice úmyslně infikovali 15 dobrovolníků koronavirem 229E. Vyvolává běžné nachlazení a většina lidí se s ním možná setkala už v dětství. Z těch 15 dobrovolníků se deset nakazilo a u osmi se projevilo nachlazení s příznaky. Další rok lékaři sehnali 14 z těchto dobrovolníků a infikovali je podruhé. Opět se nakazilo šest z již o rok dříve nakažených, ale u žádného se nerozvinuly příznaky. Lékaři z toho vyvodili, že imunita vůči koronaviru rychle oslabí, opakované nakažení je běžné, ale průběh onemocnění je výrazně mírnější, ba bezpříznakový.

Jejich studie zapadla, ale na jaře 2020, za pandemie covidu, ji výzkumníci vyhrabali. Do té doby byly známy jen čtyři koronaviry vyvolávající běžná nachlazení. Zařadí se k nim SARS-CoV-2 jako pátý? To je nejoptimističtější scénář. Dokud se straší přeplněnými nemocnicemi, je těžké si ho představit. Ale jak píše Zhangová: „Pandemie skončí, ať už tak, či onak.“Koronavirus nebude eliminován, přestane však převracet naše životy.

Zní to dobře, ale těžko si představit odpovědného politika, který takový konec vyhlásí, aniž by narazil na zásadu předběžné opatrnosti.

***

Že tálibánci ovládli Afghánistán, se bere jako hotový fakt. Ale rozebírají se příčiny, proč to šlo tak hladce. Má k tomu co říci Sima Samarová, lékařka, afghánská ministryně pro záležitosti žen, teď v americkém azylu, odkud píše pro různá média včetně týdeníku Der Spiegel. Třeba o tom, proč Tálibán i v Kábulu podporuje tolik žen. Odporuje to idealistickým představám, ale odpovídá to realitě, kterou si na Západě moc lidí nepřipouštělo.

Postřehy, které sděluje Samarová, lze shrnout takto. Je pravda, že tvář odporu vůči Tálibánu je ženská, ženy demonstrují odvážněji než muži, byť čelí obuškům a slznému plynu. Ale v Kábulu jsou ženy demonstrující i za tálibánce. Nosí černé hidžáby, typické více v arabském světě než v Afghánistánu. Autorka se snaží vysvětlit, odkud se tyto ženy berou.

Mnohé absolvovaly medresy, školy koránu, jež zakládalo ministerstvo školství. „Za peníze z amerického fondu USAID,“dodává Samarová. Ministerstvo vždy zdůrazňovalo, že školy koránu zakládá v Afghánistánu proto, aby se děti neučily to, co učí ultrakonzervativní školy koránu v Pákistánu. Že afghánský model je jejich moderní protějšek. Jenže skutečnost je taková, že dívky, které afghánské školy absolvovaly, jsou velmi náchylné pro světonázor a učení Tálibánu. „V mnoha případech,“píše Samarová, „považovaly dokonce vlastní rodiny postoje svých dcer za extrémní.“

S tím už se nehne. Ale vtírá se myšlenka, že se na tom podepsal i západní multikulturalismus – přesvědčení patronů kábulské vlády, že islám jako takový je hoden podpory včetně škol a že za problémy stojí hlavně samotný terorismus, extremismus či populismus.

Mladík vyvázl s těžkým zraněním, ale jiní nepřežili. Byli tak „trestáni“třeba za homosexualitu či za to, že sami odmítli kvůli

„rodinné cti“zabít někoho jiného.

***

Různá klišé zkreslují optiku i v Evropě. Jejich ztělesněním jsou „vraždy ze cti“. Jedni za nimi spatřují vliv neblahé dovezené tradice, pokrokáři zase toxickou maskulinitu, jež je domovem na Západě. Shrnutí nabízí Claudia Beckerová v listu Die Welt. Leccos napoví už titul Muži jako oběti „vražd ze cti“. Ano, ten problém je pestřejší, než by se zdálo podle klišé toxické maskulinity, a netýká se pouze žen. Autorka začíná ilustrativním příkladem z Essenu z května 2018.

„Mohammad A. (19) přežil jen díky tomu, že jeho křik slyšela sousedka. Napadlo ho 13 členů syrské velkorodiny, jedenáct mužů a dvě ženy. Mlátili ho klacky a obušky, bodli nožem do břicha a částečně skalpovali. Jeden z nich to filmoval, na doklad.“

Důvod? Mladík udržoval vztah se sedmnáctiletou členkou velkorodiny, vdanou za svého bratrance. Vyvázl s těžkým zraněním, ale jiní nepřežili. Byli tak „trestáni“třeba za homosexualitu či za to, že sami odmítli kvůli „rodinné cti“zabít někoho jiného. Beckerová zdůrazňuje: „vraždy ze cti“nejsou úzký fenomén a týkají se žen i mužů. Ve studii, kterou kriminalistický úřad zadal Ústavu Maxe Plancka, bylo za léta 1996–2005 napočteno 109 obětí, z toho 43 procent mužů.

Tak to věru není okrajové téma, že.