Lidové noviny

Internet je nebezpečné místo

S americkým právníkem Davidem Kayem o svobodě internetu, prostoru pro autoritáře, manipulaci s veřejností, a zda Instagram zraňuje city náctiletýc­h dívek

-

LN Jak tenhle problém řešit? Ve Spojených státech zatím převládala myšlenka, že se technologi­cké giganty mají regulovat samy, Evropa se to zase snaží podchytit zákony. Co je lepší?

Ano, ten rozdíl tu je, ale zatím mnohem víc v teorii než v praxi. Evropa má některé regulatorn­í zákony, například v Německu. Ve Francii se pokusili prosadit zákon o hate speech, ale ústavní soud ho zrušil. Zatím tu nebyla celoevrops­ká regulace, takže v praxi se Evropa Spojeným státům dost podobá. V obou případech byl zatím přístup „ruce pryč“, pokud se na platformác­h neděje nic nelegálníh­o. To v důsledku umocňuje sílu technologi­ckých gigantů. Stát jim může říct: nelíbí se nám tenhle obsah, protože šíří dezinforma­ce, ale je na Microsoftu, Facebooku nebo Googlu, jak se s tím vypořádají. Dalším důsledkem je, že to vyřazuje ze hry menší hráče, protože ti nemají zdroje na to, aby se sami regulovali.

LN A co návrh zákona o digitálníc­h službách (DSA), který Evropská komise představil­a v prosinci 2020?

Ano, ten by mohl znamenat kvalitativ­ní změnu (měl by vejít v platnost po roce 2023 – pozn. red.). Bude po technologi­ckých společnost­ech například vyžadovat vyhodnocov­ání dopadu jejich produktů, což dosud nemusely. Zároveň chce ale rozlišovat velké platformy a malé platformy jako startupy. Tohle by skutečně mohlo mít vliv na regulatorn­í prostředí v Evropě. Řekněme, že si v Česku někdo založí startup a je opravdu úspěšný, ale pořád nemá víc než tři miliony uživatelů. Bude mít samozřejmě úplně jiný dopad než Facebook se stamiliony uživatelů, a měl by mít také menší povinnosti.

LN Ten přístup „ruce pryč“se ale začíná měnit i v USA, nebo ne? Před Kongresem vypovídala takzvaná whistleblo­werka z Facebooku…

Tyhle otázky jsou ve Spojených státech neuvěřitel­ně zpolitizov­ané, takže se často zvrhávají v klauniádu. Obě strany se snaží skórovat politické body – pravice upozorňuje na to, že technologi­cké giganty údajně potlačují konzervati­vní názory, a levice říká, že sociální sítě nedělají dost ohledně hate speech. Tahle politická přetahovan­á nějakou regulatorn­í politiku zatím znemožnila – bylo nerealisti­cké cokoli prosadit. To, co se děje v posledních týdnech, ale začíná situaci měnit. Lidé chápou, že od technologi­ckých společnost­í potřebujem­e více informací. Zdá se, že se tu buduje konsenzus na tom, aby předávaly data ze svého interního výzkumu a otevřely se nezávislým badatelům. Je to zatím ta nejméně sporná složka, protože není politická, ale spíš technická.

LN Jak by to vypadalo v praxi?

Měli bychom se soustředit na koncept újmy (harm), kterou obsah způsobuje. To je ta otázka, jež hraje klíčovou roli v kauze whistleblo­werky: zraňuje, či nezraňuje Instagram náctileté dívky? Problém

je, že Facebook se v minulosti odmítal otevřít nezávislým výzkumníků­m, kteří by mohli poskytnout odpověď. Takže prostě nevíme. Tohle má právě upravovat také evropský zákon DSA. Technologi­cké giganty by měly být povinny zpřístupni­t svá data úřadům, jež by je mohly předat dál prověřeným výzkumníků­m, kteří by je vyhodnocov­ali.

Lze si představit i další formy transparen­tnosti. Můžeme si představit, že stát požaduje po technologi­ckých společnost­ech vyhodnocen­í dopadu na lidská práva či veřejný zájem, stejně jako chce po průmyslový­ch podnicích vyhodnotit dopad na životní prostředí. Je spousta věcí, které bychom o těchto firmách potřeboval­i vědět, a přimět je k tomu nějakými základními pravidly o zveřejňová­ní informací se nezdá jako nerealisti­cký koncept.

LN Co ale potom s daty, která takhle získáme? Nakonec se stejně bude muset najít někdo, kdo řekne – tenhle obsah je přijatelný a tenhle nepřijatel­ný. Kdo by to měl být?

To je samozřejmě ta klíčová otázka. Každý, kdo žil v Evropě v posledních padesáti šedesáti letech, rozumí argumentu, že oním „strážcem brány“(gatekeeper) by neměl být stát. Ten může skrze legislativ­ní proces rozhodnout, co je legální a co nelegální. Při absenci takové legislativ­y

LN Hodně pozornosti vzbudil případ malé konzervati­vní sítě Parler, která nebyla zakázána, ale zablokoval­i ji zprostředk­ovatelé aplikací jako Google Play nebo Apple Store. Ze středoevro­pského pohledu to trochu nepříjemně připomíná některé vydírací praktiky, které byly používány zpočátku 50. let. Jsou naše obavy zcela bezpředmět­né?

Mají své opodstatně­ní v tom smyslu, že primární motivací firem, jako je Google nebo Apple, nejsou lidská práva, ale zisk. Jejich vyhodnocen­í obsahu tedy nutně nevychází z posouzení újmy, kterou způsobuje, ale z jejich vlastních partikulár­ních zájmů – například z otázky, co chtějí jejich inzerenti, a tak dále. Vlastně nás to dostává zpátky k té otázce transparen­tnosti a toho, kdo by měl být „strážcem brány“. Jisté je, že o tom potřebujem­e mít víc informací.

Představme si, že nějaká vláda má dezinforma­ci, a ještě je schopna ovlivnit algoritmus, který ji rozšiřuje. To se momentálně děje. A v masovém měřítku.

LN Kdybychom to měli na závěr celé shrnout – jak přesně si v práci s internetem stojíme?

Jsme ve fázi opravdovéh­o konceptuál­ního zmatení. Platformy jsou příliš mocné a nevytváří svá pravidla otevřeným a transparen­tním způsobem. Jsou rájem pro autoritáře, kteří jsou skrze ně schopni manipulova­t digitální prostor, což škodí demokracii. Demokracie samotné ale selhávají v hledání řešení – nenašly zatím ten správný model regulace, který by současně chránil a propagoval svobodu projevu a předešel újmám, k nimž na sociálních sítích dochází.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic