Internet je nebezpečné místo
S americkým právníkem Davidem Kayem o svobodě internetu, prostoru pro autoritáře, manipulaci s veřejností, a zda Instagram zraňuje city náctiletých dívek
LN Jak tenhle problém řešit? Ve Spojených státech zatím převládala myšlenka, že se technologické giganty mají regulovat samy, Evropa se to zase snaží podchytit zákony. Co je lepší?
Ano, ten rozdíl tu je, ale zatím mnohem víc v teorii než v praxi. Evropa má některé regulatorní zákony, například v Německu. Ve Francii se pokusili prosadit zákon o hate speech, ale ústavní soud ho zrušil. Zatím tu nebyla celoevropská regulace, takže v praxi se Evropa Spojeným státům dost podobá. V obou případech byl zatím přístup „ruce pryč“, pokud se na platformách neděje nic nelegálního. To v důsledku umocňuje sílu technologických gigantů. Stát jim může říct: nelíbí se nám tenhle obsah, protože šíří dezinformace, ale je na Microsoftu, Facebooku nebo Googlu, jak se s tím vypořádají. Dalším důsledkem je, že to vyřazuje ze hry menší hráče, protože ti nemají zdroje na to, aby se sami regulovali.
LN A co návrh zákona o digitálních službách (DSA), který Evropská komise představila v prosinci 2020?
Ano, ten by mohl znamenat kvalitativní změnu (měl by vejít v platnost po roce 2023 – pozn. red.). Bude po technologických společnostech například vyžadovat vyhodnocování dopadu jejich produktů, což dosud nemusely. Zároveň chce ale rozlišovat velké platformy a malé platformy jako startupy. Tohle by skutečně mohlo mít vliv na regulatorní prostředí v Evropě. Řekněme, že si v Česku někdo založí startup a je opravdu úspěšný, ale pořád nemá víc než tři miliony uživatelů. Bude mít samozřejmě úplně jiný dopad než Facebook se stamiliony uživatelů, a měl by mít také menší povinnosti.
LN Ten přístup „ruce pryč“se ale začíná měnit i v USA, nebo ne? Před Kongresem vypovídala takzvaná whistleblowerka z Facebooku…
Tyhle otázky jsou ve Spojených státech neuvěřitelně zpolitizované, takže se často zvrhávají v klauniádu. Obě strany se snaží skórovat politické body – pravice upozorňuje na to, že technologické giganty údajně potlačují konzervativní názory, a levice říká, že sociální sítě nedělají dost ohledně hate speech. Tahle politická přetahovaná nějakou regulatorní politiku zatím znemožnila – bylo nerealistické cokoli prosadit. To, co se děje v posledních týdnech, ale začíná situaci měnit. Lidé chápou, že od technologických společností potřebujeme více informací. Zdá se, že se tu buduje konsenzus na tom, aby předávaly data ze svého interního výzkumu a otevřely se nezávislým badatelům. Je to zatím ta nejméně sporná složka, protože není politická, ale spíš technická.
LN Jak by to vypadalo v praxi?
Měli bychom se soustředit na koncept újmy (harm), kterou obsah způsobuje. To je ta otázka, jež hraje klíčovou roli v kauze whistleblowerky: zraňuje, či nezraňuje Instagram náctileté dívky? Problém
je, že Facebook se v minulosti odmítal otevřít nezávislým výzkumníkům, kteří by mohli poskytnout odpověď. Takže prostě nevíme. Tohle má právě upravovat také evropský zákon DSA. Technologické giganty by měly být povinny zpřístupnit svá data úřadům, jež by je mohly předat dál prověřeným výzkumníkům, kteří by je vyhodnocovali.
Lze si představit i další formy transparentnosti. Můžeme si představit, že stát požaduje po technologických společnostech vyhodnocení dopadu na lidská práva či veřejný zájem, stejně jako chce po průmyslových podnicích vyhodnotit dopad na životní prostředí. Je spousta věcí, které bychom o těchto firmách potřebovali vědět, a přimět je k tomu nějakými základními pravidly o zveřejňování informací se nezdá jako nerealistický koncept.
LN Co ale potom s daty, která takhle získáme? Nakonec se stejně bude muset najít někdo, kdo řekne – tenhle obsah je přijatelný a tenhle nepřijatelný. Kdo by to měl být?
To je samozřejmě ta klíčová otázka. Každý, kdo žil v Evropě v posledních padesáti šedesáti letech, rozumí argumentu, že oním „strážcem brány“(gatekeeper) by neměl být stát. Ten může skrze legislativní proces rozhodnout, co je legální a co nelegální. Při absenci takové legislativy
LN Hodně pozornosti vzbudil případ malé konzervativní sítě Parler, která nebyla zakázána, ale zablokovali ji zprostředkovatelé aplikací jako Google Play nebo Apple Store. Ze středoevropského pohledu to trochu nepříjemně připomíná některé vydírací praktiky, které byly používány zpočátku 50. let. Jsou naše obavy zcela bezpředmětné?
Mají své opodstatnění v tom smyslu, že primární motivací firem, jako je Google nebo Apple, nejsou lidská práva, ale zisk. Jejich vyhodnocení obsahu tedy nutně nevychází z posouzení újmy, kterou způsobuje, ale z jejich vlastních partikulárních zájmů – například z otázky, co chtějí jejich inzerenti, a tak dále. Vlastně nás to dostává zpátky k té otázce transparentnosti a toho, kdo by měl být „strážcem brány“. Jisté je, že o tom potřebujeme mít víc informací.
Představme si, že nějaká vláda má dezinformaci, a ještě je schopna ovlivnit algoritmus, který ji rozšiřuje. To se momentálně děje. A v masovém měřítku.
LN Kdybychom to měli na závěr celé shrnout – jak přesně si v práci s internetem stojíme?
Jsme ve fázi opravdového konceptuálního zmatení. Platformy jsou příliš mocné a nevytváří svá pravidla otevřeným a transparentním způsobem. Jsou rájem pro autoritáře, kteří jsou skrze ně schopni manipulovat digitální prostor, což škodí demokracii. Demokracie samotné ale selhávají v hledání řešení – nenašly zatím ten správný model regulace, který by současně chránil a propagoval svobodu projevu a předešel újmám, k nimž na sociálních sítích dochází.