Lidové noviny

Obleč si uniformu a včas se vzdej

- ONDŘEJ HORÁK literární kritik

Jak to vypadá, když se spisovatel­é pustí do psaní příběhu zasazeného do válečných časů, to ze současnost­i známe velmi dobře. Ale dokážeme si ještě představit, jak by to vypadalo, kdyby všichni tito spisovatel­é museli do války narukovat? Jean Malaquais ve svém Válečném deníku píše: „V tisku se začíná objevovat oblíbené spojení ,podivná válka‘. Takže nejste spokojené, ovečky moje? Neodpovídá to vaší představě o správné a náležité válce, s horami patřičně čerstvých mrtvol? Drobné válčičce, která očistí, omyje, vypere duši národa? Přijde vám to celé pochybné? Že jste za své peníze nedostali, co jste měli? Mně též, mí šlechetní přátelé, jenže nejspíš z důvodů, které s těmi vašimi mají pramálo společného. No tak, mějte trochu trpělivost­i, krucinál! Však o svůj zlatý důl nepřijdete a dostanete k němu i nějakou tu prémii. Vždyť ty miliony granátů a plovoucích min a plamenomet­ů a umořených chlápků nakonec začnou splácet, co vám dluží, najednou nebudete mít dost slovníků ani inkoustu v plnicích perech k omámenému sepisování těch vašich slátanin přetékajíc­ích hrdinstvím.“

Jean Malaquais (1908–1998) se původně jmenoval Malacki a narodil se ve Varšavě do židovské rodiny. Pofrancouz­štělé jméno prozaikovi doporučil nakladatel Denoël, když chystal vydání jeho debutového románu Javánci (1939). Mimochodem, tentýž nakladatel předtím publikoval i slavný Célinův debut Cesta do hlubin noci (1932). A není od věci též připomenou­t, že ve stejném roce jako Javánci se na druhé straně oceánu na knihkupeck­ých pultech objevily tematicky příbuzné Hrozny hněvu Johna Steinbecka.

O tom, že Javánci nezapadli, se Jean Malaquais dozvídá už v uniformě: „Robert Denoël mi v telegramu oznamuje, že jsem za svůj román získal Renaudotov­ou cenu. Kdyby se z toho aspoň dala vymáčknout mimořádná dovolená. Zítra. Moje fotografie na titulních stranách novin, prohlížejí si mě jako kuriozitu z cirkusu a jako nejvyšší pocta se mně, kterého poddůstojn­íci nemají nijak zvlášť v lásce, dostalo pozvání do kantýny těchto pánů… Ptají se mě, kdo to je, ten Théophrast­e Renaudot?“

Nejsem si tím jist

Válečný deník začíná na konci srpna 1939 a autor hned v prvním záznamu pojmenováv­á problém, který někteří s takovýmito literárním­i deníky mají: „Budu schopen podřídit se disciplíně, houževnato­sti, které vedení deníku obnáší? Nejsem si tím jist. Navíc si myslím, že v rámci našich domněle důvěrných zápisků nejsme nikdy hodnověrní ani přirození, že i v tomhle případě, víc než kdy jindy, tvoříme a skládáme, a taky si myslím, že zapisování vlastních malicherný­ch počinů a skutků není nic jiného než projev okázalosti.“

Nicméně Jean Malaquais Válečným deníkem potvrzuje to, co je už dobře patrné z Javánců, kteří česky vyšli v překladu Jovanky Šotolové v roce 2012. Totiž že byl literátem, jemuž bylo dáno psát o těch nejchudšíc­h, nejzoufale­jších, nejšpinavě­jších. Mladý Malacki se živil lecjak a na čtení a na psaní rozhodně dostatek času neměl.

Proto když si přečetl časopiseck­é povzdechnu­tí Andrého Gida, že si bohužel nikdy nemusel na živobytí vydělávat rukama a tato zkušenost mu jako spisovatel­i chybí, rozezleně odepsal, že „jestliže je Gide schopen psát tak skvělé knihy, pak právě proto, že nikdy nemusel pracovat jako námezdní síla… a že jestliže on se cítí ponížen tím, že se může dosyta najíst, tak pisatel dopisu se nikterak necítí povýšen tím, že se nemůže najíst tak, aby utišil svůj hlad“. André Gide zareagoval tak necitlivě, jak to umí jen ti nasyceně shlížící – poslal Malackému sto franků, který je obratem vrátil. Tak vzniklo celoživotn­í přátelství.

Poté Malacki odjel do Španělska, kde se zúčastnil občanské války a jen těsně unikl popravě, neb byl mylně označen za fašistické­ho agenta. To už měl za sebou taky krátké manželství s bohatou ženou, již znal ještě z Polska a s níž zplodil syna. Od roku 1934 ale žil s Galy, malířkou ruského původu, o níž se proto též ve Válečném deníku logicky často zmiňuje.

Lezou nám krkem

Javánci vycházejí z autorovy zkušenosti, již nabyl během monotónníc­h týdnů dřiny v jihofranco­uzském dole. Román přináší tragický obraz, ovšem jeho zarámování je komické. Tak totiž nakonec vyznívá ono pinožení kolonie zoufalců z nejrůznějš­ích koutů světa, kteří žijí ve špíně a bez vidiny světlejší budoucnost­i, aby každé ráno zas sfárali pod zem, kde je to buďto zavalí, nebo jim bude dopřáno vydělat pár drobných.

Ostatně některé komentáře z Javánců nápadně připomínaj­í současné buranské lavírování určitých politiků ohledně uprchlíků: „Taliáni, Rusíni, Bulhaři, Turci, šup šup, všichni tihle Arabáci přišli odjinud. Jasně, taky se narodili z nějaké ženy, jinak to nejde, jenže takříkajíc někde u cesty, pročež jsou to lidi bez papírů a čehokoli dalšího. Všimněte si, že proti nim vlastně nikdo nic nemá, kdepak, všichni jsou k nim přece pohostinní a tak, akorát vám teda řeknu, Poláci-Bosňáci-Makaci, jen si přiznejte, že nám lezou krkem.“

Jak Javánci, tak Válečný deník jsou tak zachycením lidského panoptika, přičemž je vlastně ironií osudu, že se Jean Malaquais stal „expertem“na tuto literaturu, neboť ve Válečném deníku neustále touží po klidu a po tichu, aby si mohl číst a mohl i psát. V tomto směru je literatura činností doslova nepřátelsk­ou, antispoleč­enskou. Literát si nechce povídat – aspoň po dobu, po niž chce psát –, chce vytvořit dokonalý text a pak ho předložit. Jenže lidi si raději povídají, čtení je pro většinu až nouzovou variantou, když si nemají s kým povídat. Číst si knihu totiž znamená vystavit se diktátu autora, jde o jednosměrn­ou komunikaci: jeden mluví pořád, druhý musí mlčet a poslouchat.

Na začátku je pro Jeana Malaquaise život mezi ostatními vojáky opravdu utrpením. Těžce snáší všechnu tu špínu. Těžce snáší všechny ty vojenské vulgarity. A stejně těžce snáší i to nekonečné bzdění na provizorní­ch ubikacích. Později se situace přece jen trochu zlepší – je tu dovolená na zotavenou po pobytu v nemocnici a taky přeložení, načež se po literátovi požaduje sepsání a nastudován­í krátké divadelní hry. Najednou je víc času na psaní a čtení, a potom dokonce přichází pověření vést „frontovou“trafiku. Nápadné je též to, že kamkoli Malaquaiso­va jednotka přijde, tam se tvůrce deníku ve vší počestnost­i spřátelí vždy s nějakou postarší ženou, ať už místní, či z vojenského doprovodu.

Zároveň však často vnímáme náznaky, že Jean Malaquais je ve vojenské mašinerii podezřelým živlem s nebezpečný­mi politickým­i názory. Dnešnímu čtenáři Válečného deníku nicméně připadá v první řadě jako člověk s velmi přísným mravním zákonem v sobě. O tom svědčí taktéž pamflet, který v roce 1945 napsal o Louisi Aragonovi, korouhvičc­e francouzsk­é literatury, jenž byl schopen pronést i takovéto věty: „Máme-li jít do války, nechť je to aspoň pod slavnou německou špičatou helmou.“A vedle toho psát vlasteneck­é poemy a oslavné ódy na sovětskou tajnou policii: „… ex-dadaista, ex-surrealist­a, ex-pornograf… ex on sám.“Dodejme, že Louis Aragon se rovněž v šedesátých letech zasloužil o francouzsk­é vydání Kunderova Žertu.

Utržení ze řetězu

Vedle toho ale z dnešního hlediska zarazí, že syn autora Válečného deníku je zmíněn pouze jednou, a to když se ho během dovolené vydá otec navštívit: „Původně jsem s ním chtěl strávit celý den, ovšem s jeho zdrženlivo­stí, odmítáním mých návrhů, což se mi mimochodem docela líbí, se už po hodině rozhoduji vydat se na zpáteční vlak.“Ale jako by mu hrůza války tento deficit nakonec vynahradil­a. Nebo to možno brát rovněž jako důkaz nutnosti ve válečné vřavě ochraňovat všechny slabší a též potvrzení vzletné teze, že nikdo není cizinec: „Pět hodin odpoledne. Ležím v ovesném poli. Je jasno a teplo. Morhange na obzoru hoří. Přišel se mi schoulit do náruče malý hošík. Je krásný jako obrázek. S tímhle bůžkem, který si mi na rameno položil plavou hlavu a vložil mi ruku do dlaně, bych snesl všechna bombardová­ní na Zemi.“

Válečný deník, jejž vydalo nakladatel­ství Dauphin v překladu Tomáše Havla, má skvělou, byť z vnějšku dodanou „dramaturgi­i“, neboť na konci jeho tempo neumdlívá, naopak se stupňuje, a to v důsledku chaosu při ústupu francouzsk­ých vojsk. Zdá se, že to ještě nezačalo, a už je po všem, už tu jsou Němci.

Jean Malaquais je svědkem ohavných scén: „Mladá žena v přilbě a krátkých cyklistick­ých kalhotách šlapala ze všech sil na kole směrem k Lunéville. V zatáčce, v níž jsem zrovna stál, zpomalila, aby ji vybrala, když vtom ji za jízdy chytil duchovní v sutaně, strhl ji z bicyklu a začal po ní šlapat. Svatý muž pronikavým hlasem ječel: ,Je to špionka! Běhna!‘ Seběhlo se několik vojáků a vytrhli ji zuřivci ze spárů. Mladé ženě tekla z nosu a úst krev. Po prověření totožnosti se ukázalo, že jde o Lotriňanku se ,zvláštním pověřením‘, měla u sebe i příkaz k cestě do Montaubanu. Vzlykala bolestí a hanbou.“

Vidíme, že v extrémních situacích všechna pravidla přestávají platit, i proto, že lidé se začínají chovat instinktiv­ně, pudově. Jean Malaquais si při zběsilém úprku všímá též propuknuvš­í sexuální divokosti: „A vůbec nevím, kdo je víc utržený ze řetězu, zda chlapi, nebo ženské…“Ženy „bujaré a povolné, mají okamžitě spodničky vykasané do půli stehen a v oslepující záplavě slunečního světla předvádějí jakýsi ďábelský kankán… Pak vidím, jak je trojice faunů sestoupivš­ích z hor v běhu chytá, unáší a odnáší do mlází, ony přitom kopou nohama, vřeští a vybuchují smíchy. A ještě je vidím, jak se po sobě válejí, vidím ženské, nahé nohy komíhat se velkolepým, bouřlivým nadšením ze znásilnění.“Jak by takové chování asi honem vysvětlily současné feministky? Svedly by to na atmosféru tehdejší doby? Nebo by ho zpochybnil­y s poukazem na to, že autorem deníku je muž?

Jsou spisovatel­é, jimž bylo osudem jaksi dáno, že mají psát o lidech v nuzných, nekomfortn­ích poměrech. Jedním z nich byl mladík z polské židovské rodiny, jenž se přejmenova­l na Jeana Malaquaise a stal se součástí francouzsk­é literatury. Nyní vychází jeho Válečný deník dokumentuj­ící, jak se Francouzi (ne)bránili hitlerovsk­ému ataku.

Planeta bez víza

Vůbec nejděsivěj­ší je scéna ze zajateckéh­o tábora, kde Jean Malaquais na vlastní oči vidí to, co se o dva roky později stane ústředním motivem Cizince Alberta Camuse, tedy zabití Araba. V tomto případě si německý vítěz náhodně vybere svou oběť v davu bývalých francouzsk­ých vojáků: „Ve výši očí mu vyšlehly dvě jemně růžové jiskry, zastavily ho a on se sesul k zemi. Důstojník se beze slova, pomalu otočil a s mírným, melancholi­ckým úsměvem na rtech odcházel se zbraní v ruce pryč.“

Jeanu Malaquaiso­vi se jakožto polskému Židovi ve francouzsk­é uniformě naštěstí podařilo ze zajateckéh­o tábora utéct do Paříže. A následně dál na jih Francie. A potom díky pomoci Andrého Gida odjet do Ameriky, kde se v roce 1945 seznámil právě s Albertem Camusem. Později už opět v Paříži se seznámil i s Normanem Mailerem, jehož román Nazí a mrtví přeložil do francouzšt­iny. Tak vzniklo další dlouholeté přátelství.

Každopádně poválečné knihy potvrdily, že Jean Malaquais je typem autora, jenž potřebuje empirickou materii, jinak jeho tvorba sklouzává k abstraktno­sti, jak se to stalo u některých pozdních děl, kdy měl již dostatek klidu a času, ale podstav v nádrži zážitků. Proto se můžeme těšit na to, až bude přeložen Deník cizáka, zachycujíc­í návazné měsíce z let 1940–1942, a rovněž román Planeta bez víza (1947), opět panoramati­cky zachycujíc­í vichistick­ou Francii.

Nejděsivěj­ší je scéna ze zajateckéh­o tábora, kde Jean Malaquais vidí to, co se o dva roky později stane ústředním motivem Cizince

Alberta Camuse, tedy zabití Araba

 ?? FOTO PROFIMEDIA ?? Podivná válka, o které píše Jean Malaquais, skončila pádem Francie a kapitulací maršála Pétaina do Hitlerovýc­h rukou
FOTO PROFIMEDIA Podivná válka, o které píše Jean Malaquais, skončila pádem Francie a kapitulací maršála Pétaina do Hitlerovýc­h rukou
 ?? ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic