Tak zní hlas banánových dětí

Roku 2009 vyvolala senzaci kniha Bílej kůň, žlutej drak, u níž se ale po čase zjistilo, že jejím skutečným autorem není mladá Vietnamka, jak tvrdila oficiální nakladatelská anotace, ale „obyčejný“český literát středního věku. Ještě před odhalením mystifikace s fiktivní Vietnamkou prohlásil literární vědec Pavel Janáček, že „v případě, že by stran autorky šlo o mystifikaci, bylo by to vlastně ještě zajímavější, protože by se tím říkalo, jak moc po téhle zkušenosti kulturního a literárního dialogu s lidmi z Vietnamu toužíme“.

O deset let později se připravují či přímo vycházejí i knihy opravdových Vietnamek – Do Thu Trang, autorka blogu nominováného na Magnesii Literu, chystá knižní soubor fejetonů. Zveřejněna už byla kniha Duong Nguyen Jiráskové Banánové dítě: Vietnamka v české džungli. Letos vyšla publikace Outsider – Rebelka, která si plní své sny, již napsala Anna Thu Nguyenová ve spolupráci s novinářem Ondřejem Novotným.

Autorky patří k druhé generaci českých Vietnamců: dobře ovládají češtinu, a i když se plně neidentifikují ani s Čechy, ani s Vietnamci, blíže mají k těm prvním. Proto se Duong Nguyen Jirásková jako mnozí její vrstevníci označuje za „banánové dítě“, jak hlásá i název její knihy: slupka žlutá a jádro bílé. Svoje knihy pojímají jako příběhy popisující jejich osobní hledání: v případě Duong Nguyen Jiráskové více na rovině intimně vztahové, u Anny Thu Nguyenové profesní.

„Kurvy šikmooký“

Kniha Duong Nguyen Jiráskové je rámována početím – autorky v úvodu a její dcery v závěru. Už na první straně se čtenář dozvídá, že autorka sama byla počata v Litvínově, narodila se v Hanoji a v osmi letech se s rodiči odstěhovala do východních Čech. Ústředním tématem je pak vztah s muži. Nejprve líčí odmítání nápadníků pro ni zcela nepřijatelných, následně objeví Čecha Jakuba, který ji svojí trpělivostí a péčí postupně přesvědčí, že právě on je ten pravý.

Kniha je založena na setkávání a střetávání českého a česko-vietnamského světa, přičemž rozpory a napětí z toho plynoucí jsou zdrojem četných komických scén, kdy autorka neváhá zesměšňovat a odhalovat i sebe samu. U své dcery si slibuje, že mít rodiče ze dvou kultur pro ni bude „obrovská výhoda“. Nezastírá ale, že život ve společnosti, v níž někteří Češi neskrývají své rasistické předsudky a na adresu těhotné autorky pronáší hlášky typu „množí se tu jak krysy, kurvy šikmooký“, nemusí být vždy snadné.

Autorka knihy Outsider – Rebelka, která si plní své sny se oproti tomu bere mnohem vážněji a celkově je její text individualističtější. „Vdávání není na mém seznamu priorit,“říká Anna Thu Nguyenová bez ohledu na to, co by k tomu chtěla říct vietnamská tradice. Od té se autorka snaží vědomě distancovat.

Zlomovým okamžikem pro ni bylo, když k nim domů na návštěvu přišel starší pán, rodinný přítel. Její rodiče ještě nebyli doma, tak se posadil do kuchyně, aby na ně počkal. Mezitím popadl mandarinku, která byla na stole, a začal ji loupat. Když doloupal, tak si tehdy sedmnáctiletou Anna zavolal a řekl: „Běž mi to, prosím, vyhodit.“V tu chvíli sama sobě slíbila, že už nikomu nedovolí, aby se k ní nadále takhle choval: „Budu tak tvrdě pracovat, abych se co nejrychleji stala nezávislou, abych tomu mohla uniknout a nemusela se nikdy obklopovat Asiaty, jejichž hodnoty jsou úplně jiné než moje. Vždy jsem věřila v respekt a laskavost, ale zdálo se mi, že v asijské kultuře funguje jen jedním směrem.“Tedy že laskavé musí být vždy jen ženy.

Celá kniha je pak víceméně líčením toho, jak uniká svému původnímu prostředí a „kultuře, která utlačuje individualismus“. Buduje si úspěšnou kariéru: v devíti dostala hlavní roli v seriálu Josef aLy , poté hrála v Ulici a seriálu Sever; mimo jiné získala bakalářský titul z ekonomie na University of Southern California. V Los Angeles studovala herecký kurz; má zkušenosti se zakládáním start-upů v Los Angeles a Londýně.

Loajalita k sobě samotné

Na své úspěchy je náležitě hrdá: do jedné firmy kupříkladu nabírala i absolventy z prestižního Stanfordu, kteří byli akademicky mnohem úspěšnější než ona. Pyšní se, že vydělává více peněz než „průměrný Američan v jednom z nejdražších měst na světě“. Místo toho, aby za své samostatné a často kritické myšlení byla trestána, jak se stává ženám v tradičním vietnamském prostředí, je ve světě západního

inzerce byznysu „naopak za své šílené nápady dobře odměněna“.

Anna T. Nguyenová zdůrazňuje, že její identita je multikulturní, a to i za tu cenu, že ani jednu kulturu nezná úplně dokonale: „Cítit se doma ve více kulturách a zároveň se cítit bez domova.“Chce si vybírat a tvořit své vlastní tradice, takže současně ráda slaví americký Den díkůvzdání, ale i středoevropský Štědrý večer 24. prosince, nikoli následující ráno jako Britové či Američané. A podobně pestře si vybírá i mezinárodní skladbu svých přátel, kteří jsou jako ona „digitální nomádi“: „Někam patří, ale zároveň nepatří. Vědí, že šance cestovat po celém světě a poznávat různé kultury je skvělá, ale také to může být dost osamělý život.“

Svůj vzor nachází autorka také v Arnoldu Schwarzeneggerovi, pocházejícím z malého rakouského města, který se stal nejlépe placeným hercem v Hollywoodu a pak guvernérem Kalifornie. Arnoldovi rodiče byli přitom stejně jako ti její chudí a nepříliš vzdělaní. Otec ho často trestal za to, že byl „jiný“, že se nechoval jako „správný Rakušan“. Pokaždé, když ho jeho táta zbil, si prý umiňoval, že už to dlouho trpět nebude, protože se brzy odstěhuje a stane se úspěšným. Z toho je patrné, že v případě Anny Thu Nguyenové vlastně ani tolik nejde o vietnamskou kulturu, ale o jednu z mnoha variací na únik z patriarchálního prostředí do světa větší osobní svobody, který evropští autoři „řešili“před desítkami let.

Kniha Anna Thu Nguyenové ovšem nakonec ústí v autorčiny zcela konvenční (a z hlediska recenzenta rozhodně nevyžádané) rady, jak dosáhnout úspěchu: „Nežijte v malých městech, kde je méně příležitostí a vaše šance dosáhnout exponenciálního úspěchu je nižší“. Co když ale někdo chce žít a zapouštět kořeny právě tam? Skutečnost, že se tím autobiografie nakonec mění v motivační příručku, jak dosáhnout úspěchu, je celkem překvapivý zvrat.

Zkušenosti se životem mezi dvěma kulturami, hledání vlastní identity, domova i odmítnutí kultury svých předků. Pocity banánových dětí – dětí vietnamských rodičů, které vyrostly v Česku, – konečně dostávají literární obraz. Anna T. Nguyenová a Duong Nguyen Jirásková bez příkras popisují životy současných Vietnamců.

První kniha nepostrádá vtipné momenty, je sepsána celkem zručně, jazyk té druhé je místy těžkopádný a je plodem člověka, který je možná až příliš zahleděný do svého úspěchu

Nadhled versus sebestřednost

I když obě knihy psaly vrstevnice, jejich strategie jsou odlišné: první do svého vietnamského prostředí zve a integruje příchozího zvenčí, druhá se od něj všemožně distancuje a snaží se vytvořit si jakousi hybridní identitu. První nepostrádá vtipné momenty a je sepsána celkem zručně, jazyk té druhé je místy poněkud těžkopádný a je plodem člověka, který je možná až příliš zahleděný do svého úspěchu, jakkoli pozoruhodného až obdivuhodného.

Koho zajímají životy současných Vietnamců nepřikrášlené exotickým pozlátkem, ať se začte do děl obou autorek – mají nepochybnou dokumentární hodnotu, ale do kánonu české literatury zřejmě nevstoupí. Kdo by chtěl číst příběh zasazený do současného Česka a atraktivně propojený s dálněvýchodní mytologií, ať raději sáhne třeba po dětské knize Dračí polévka, kterou ovšem přiznaně napsala Češka Alena Ježková...