Kouzlo vodní svatyně v Podolí
Ve dvacátých letech byla podle projektu architekta Antonína Engela postavena v Praze-Podolí pozoruhodná stavba
Rozlehlý areál vodárny a filtrační stanice v neoklasicistním stylu na Podolském nábřeží uvnitř skrývá mimořádný interiér. Všechny budovy patří Pražským vodárnám a byly vystavěny ve dvou etapách, přičemž ta starší vznikla již ve druhé polovině dvacátých let a projektoval ji známý architekt a profesor pražské techniky Antonín Engel (1879–1958). Tu o třicet let novější část navrhl stejný projektant ve spolupráci s Maxmiliánem Koschinem v prakticky identickém stylu, což je bezesporu kuriozita.
Poděbradský rodák Antonín Engel vystudoval na pražské technice a pak si vzdělání doplnil na vídeňské umělecké akademii u slavného prof. Otta Wagnera, mezi jehož žáky patřili také další protagonisté nejen naší, ale i vídeňské architektonické scény, jako František Krásný, Jan Kotěra, Josef Hoffmann, Jože Plečnik, Hubert a Franz Gessner, Bohumil Hübschmann, František Roith, Josef Chochol, Pavel Janák a další.
Tvůrce Dejvic
Rané Engelovy realizace ve stylu moderny také prozrazují Wagnerův vliv: blok domů v ulici U Starého hřbitova na pražském Josefově, dům se slévárnou v Praze-Holešovicích nebo hydroelektrárna a zdymadlo v rodných Poděbradech.
V meziválečném období architekt přešel k modernímu klasicismu, jak je patrné na jeho konceptu Nových Dejvic v Praze se sítí radiálních ulic směřujících k centrálnímu Vítěznému náměstí, i tamních monumentálních budov Generálního štábu armády přímo na náměstí, ministerstva obrany v ulici Československé armády, školních staveb pro techniku při
Zikově a Technické ulici (spolupráce Theodor Petřík, resp. Severin Ondřej), Masarykovy koleje v ulici Thákurově nebo činžáků na nedokončeném půlkruhovém náměstí při Buštěhradské dráze. Nedostavěno zůstalo ostatně i Vítězné náměstí, kde chybí Engelova budova rektorátu v ose Technické ulice.
V podobném, poněkud suchopárném stylu navrhl tento architekt i monumentální palác ministerstva železnic (dnes ministerstvo dopravy a dříve též sídlo ÚV KSČ) na pravém břehu Vltavy v katastru Nového Města, a právě Podolskou vodárnu.
Projekt z roku 1922 získal definitivní podobu do roku 1925 a poté následovala výstavba první etapy firmou Kress, specializovanou na vodní díla, jež skončila na prahu třicátých let. V severní partii areálu vznikla monumentální budova a v jejím sousedství menší administrativní objekt a budova strojovny s čerpadly, další menší objekt pak byl v místě odběru vltavské vody na Veslařském ostrově. Opět se jedná o moderní klasicismus, průčelí hlavní budovy člení výrazné pilastry a ukončuje ho mohutná korunní římsa se „zubatou“atikou. Výrazným detailem jsou kruhová okna a také nárožní věžice.
Vodní chrám
Největší překvapení se však skrývá uvnitř, kde je prostorná hala se štíhlými železobetonovými parabolickými nosníky, které dávají prostoru téměř chrámový výraz. Tady byl Engel ovlivněn pracemi francouzského architekta a konstruktéra Augusta Perreta. V hale byly kaskádovitě rozmístěny bazény pro hrubé čištění s pískovými loži, kde byla voda filtrována a provzdušňována, dále pak procházela procesem dočišťování a chemické úpravy chlorováním. Denní výkon byl 35 až 40 tisíc kubických metrů vody.
Hravé vodní chrámy bychom spíš hledali v architektuře romantismu než ve 20. století. Však také na první pohled zajímavá stavba nic takového neprozrazuje. Ale při bližším zkoumání zjistíme, že zdání občas klame. České architektuře v 50. letech dominoval styl socialistického realismu, ale Engelův neoklasicismus mu byl dost blízko. Identický ráz proto mohl být akceptován.
Další etapa
Dnes se provoz vodárny poněkud liší, protože hlavní proces filtrace se přesunul do sousedního objektu, který byl postaven až v letech 1955–1966 v jižní části areálu a se starším sousedem propojen dlouhým krytým mostem. Tehdy sice dominoval české architektuře styl tzv. socialistického realismu, ale Engelův neoklasicismus mu byl dost blízko. V podstatě identický ráz proto mohl být akceptován. Tato druhá etapa je však velkolepější a vyšší, neboť objekt je ukončen čtyřicetimetrovou věží a doplňuje ho na jižním průčelí sochařská výzdoba ve stylu sorely – pískovcové plastiky dívek, symbolizujících české řeky, jejichž autory byli Josef Fojtík, Zdeněk Vodička a Ladislav Novák, který byl také autorem největší z nich – alegorie Vltavy.
Ve starší budově je dnes rovněž umístěno muzeum vodárenství, které se sem přesunulo z Národní třídy. Najdeme zde též panel věnovaný architektu Engelovi a rovněž původní model areálu se symetricky rozvrženými stavbami.