Bude všechno jinak?
Povolební koalice prožívá idylku, která nepotrvá příliš dlouho
Volební výsledek přinesl v něčem nečekané jasno, v řadě dalších ohledů ale několik nových a též neočekávaných otazníků.
Vláda se oproti předvolebním předpokladům rodí v zásadě hladce, byť ji se vší pravděpodobností zformuje hned pět stran. V součtu ale disponují 108 mandáty, tedy pohodlnou většinou. Což rychle uznalo i hnutí ANO, jak ústy Jaroslava Faltýnka („Umíme počítat do 108.“), tak Andreje Babiše, který po krátkém taktickém verbálním kličkování též konstatoval, že jeho hnutí vládu sestavovat nebude, a to ani pokud by ho k tomu Miloš Zeman pověřil. Nemocný prezident tudíž zůstává jedinou větší neznámou povolebního ani ne snad rébusu, jako spíše banálního mariáše.
Prezident nemá o co žádat
Po volbách se spekulovalo, zda Miloš Zeman dostojí svému předvolebnímu slibu a pověří sestavením vlády představitele strany, nikoliv koalice, jež obdržela nejvíce mandátů. Pověřování kohosi jednáními o sestavení vlády je však nepsaná ústavní zvyklost zavedená Václavem Havlem. Ústava přímo hovoří o jmenování premiérem, pověřování jednáními o vládě nezná. Václav Havel však plně respektoval podstatu parlamentního systému. Člověk neformálně pověřený jednáními o vládě by se měl po nějaké době dostavit na Hrad s dojednanou většinou v Poslanecké sněmovně, jež vládu zaštítí, a ta tak získá důvěru. Pověřenou osobou nemusí nutně být prezidentem vyhlédnutý příští premiér, byť jde o nejlogičtější variantu. Václav Klaus posléze Havlův tvůrčí přístup k ústavnímu textu doplnil pověstným požadavkem na (alespoň) 101 podpisů, jimiž by měl příští premiér disponovat.
Tohoto požadavku se však podařilo dosáhnout velmi rychle, již večer o volební sobotě. Představitelé pěti koaličních stran podepsali v sídle ODS v Truhlářské ulici memorandum, kde vyjadřují vůli vytvořit vládu a zároveň se zavázali nejednat o vládě s nikým jiným. V ten moment přestalo mít smysl někoho neformálně pověřovat rozhovory o vládní sestavě, stačilo a stačí jmenovat Petra Fialu premiérem. Samozřejmě, prezident není automat na podpisy, jistě má právo se s aktéry pětikoalice setkat, ujistit se, zda jejich deklarovaná jednota skutečně postačí k sestavení vlády, klidně i veřejně vyslovit své pochybnosti či různé připomínky, v zásadě by ale neměl proces formování vlády blokovat.
Skládání vlády a programu určitě narazí na četné obtíže, neboť pětikoalice je spojenectvím velmi pestrým, ba v mnohém programově rozporným. Vůle k vytvoření vlády a odstavení Andreje Babiše od moci však nejspíše nad rozpory převáží. Nicméně v příštích letech mohou snadno vést k vládním krizím a k celkově rozpačitému, ne-li přímo špatnému dojmu z nového kabinetu v očích veřejnosti.
Komentář k sestavování vlády by za normálnějších poměrů mohl předchozím odstavcem vlastně skončit, leč nelze tak učinit za prezidentování Miloše Zemana. Vezmeme-li v úvahu pouze řádné volby, čekalo ho letos na podzim poslední velké představení v roli iniciátora vzniku vlády. Jistě se na něj dlouho připravoval i těšil, ovšem patrně nečekal, že volby dopadnou dost odlišně od jeho představ a také že se jeho zdraví hodně zhorší. Ostatně, jeho zdravotní stav (respektive mlžení jeho okolí o něm) tvořil ústřední téma prvních povolebních dní, nikoliv složení vládního kabinetu.
Těžko odhadnout, co Zeman udělá, leč k nějaké osobní kreativitě má dost zúžený prostor. Pokud by pověřil Andreje Babiše a zkoušel vsadit na brzký rozpad pětikoalice, spíše tím její soudržnost utvrdí. A sám Andrej Babiš už avizoval, že by prezidentovo pověření nepřijal.
V příštích letech může vést různorodé složení pětikoalice k vládním krizím a k celkově
rozpačitému, ne-li přímo špatnému dojmu u veřejnosti
Přijde paroubkovský apel?
K čemu by mu vlastně bylo? Menšinovou vládou bez důvěry by si příliš nepomohl, naopak. A Zemana už nyní skoro k ničemu nepotřebuje, nejen kvůli pouze malé naději na nějaké opravdu výrazné zlepšení jeho kondice.
Nejpozději za rok touto dobou na plné obrátky poběží prezidentská volební kampaň. A možná i s Andrejem Babišem jako jedním z favoritů. Má za sebou věrný kmenový elektorát svého hnutí a reálnou šanci oslovit – zejména ve druhém kole – většinu z milionu hlasů, které letos v parlamentních volbách propadly, plus příznivce SPD. A podmínky mu nahrávají k „paroubkovskému apelu“: ekonomická situace se zhoršuje a nová vláda bude chtě nechtě muset přistoupit k úsporným opatřením. Stane se tak ideálním terčem sociálně vymezené agitace. Prezident sice v sociální politice postrádá pravomoci, což ale většinu voličů příliš nezajímá, zvláště když je Miloš Zeman mohl způsobem, jakým vykonával úřad, přesvědčit, že když prezident chce, dá se zařídit skoro všechno.
Ale i kdyby Andrej Babiš na boj o Hrad nakonec rezignoval, může přes úspěchy svého hnutí v komunálních (2022) i krajských (2024) volbách, podpořených ostrou protivládní rétorikou, doputovat až k vítězství v příštím souboji o poslaneckou sněmovnu. (Od vývoje jeho kauz zde pro zjednodušení abstrahujeme.) Česká politická scéna tudíž asi spěje ke vskutku nečekaným parametrům.