Volba nejdůležitějšího rektora
Před téměř sedmi stoletími založil Karel IV. univerzitu coby učení celoevropského významu. Jeho náročným představám dostála do roku 1409, v němž Václav IV. rozhodl o změně vnitřních hlasovacích práv a cizincům dal nově hlas jen jeden, kdežto Čechům hlasy tři. Někteří se nad takovým „národoveckým“činem ještě dnes možná zaradují, ale drtivá většina tehdejších učitelů i studentů zareagovala odchodem do zahraničí a naše nejstarší škola se ze svého propadu už nikdy (!) nevzpamatovala. Pro zájemce o zajímavé čtení doporučuji Masarykovy nebo Einsteinovy názory na místní poměry v době, kdy zde začali pracovat. A pro otrlejší dodávám, že některé z jejich stesků by se po více než stovce let daly podepsat i dnes.
Podíváme-li se na nejúspěšnější univerzity současného světa, pak jejich společnými znaky jsou nejen vysoká kvalita, ale i mezinárodnost. Ano, tento základní princip se od doby Karla IV. vůbec nezměnil – jestliže chceme mít dobrou školu, pak je třeba přitáhnout nejlepší mozky jak za katedry, tak i do lavic a je jedno, odkud jsou.
Chápu, že většině čtenářů se podobné téma může prizmatem povolebních střetů, prezidentovy nejasné hospitalizace nebo rostoucích covidových čísel zdát okrajové, ale jsem přesvědčen, že opak je pravdou. Česká republika by měla mít aspoň jednu skvělou univerzitu, která by v celosvětových hodnoceních atakovala první stovku. Rozvinuté evropské země to tak mají. Směrem na východ však tato pomyslná superliga končí někde mezi Mnichovem a Vídní.
Volba rektora Karlovy univerzity určí další směr vývoje. Oba adepti – doktorka medicíny, profesorka Králíčková i historik profesor Stehlík – si k tomu jistě řeknou své a nepochybně budou mluvit o různých alternativách cesty vpřed. Zatím však, bohužel, jen opatrně našlapují a možné radikální reformě se ve svých vyjádřeních vyhýbají.
Nicméně to nejdůležitější se stejně stane až po zvolení jednoho z nich. Buď si nový rektor(ka) vetkne do znaku Karla IV. a akademický svět uvidí jeho náročnou a mezinárodní optikou, anebo se zachová jako vyslanec konzervativního křídla univerzitních učitelů a reformovat bude pouze formu, nikoliv však obsah. Hrozí, že za takových okolností by se klíčovými tématy staly vztahy uvnitř fakult, rovnoprávnost, obtěžování nebo šikana, avšak o náročné cestě mezi nejlepší školy světa by se jen diskutovalo. Podle mého názoru je právě toto hlavním kamenem úrazu. Pohodlná cesta vzhůru totiž neexistuje, a kdo chce být na výsluní, musí evaluovat, rozvíjet, podporovat, oceňovat, ale současně mít i sílu ukončovat neúspěšné programy. A ještě jeden balvan by měl nový šéf univerzity odvalit. Spolu se špičkovými lidmi ze zahraničí musí sehnat velké finanční prostředky. Bez nich jeho škola kompetitivní nebude.
Proto by si Karlova univerzita měla do čela postavit silného reformátora a ten by měl dostat velkou podporu veřejnosti i budoucí vlády. Jinak se i nadále budeme nacházet daleko za nejlepšími, jimž jsme ještě ve středověku konkurovali.
Česko by mělo mít aspoň jednu skvělou univerzitu, která by v celosvětových hodnoceních atakovala první stovku. Rozvinuté země to tak mají. Směrem na východ však tato pomyslná superliga končí
mezi Mnichovem a Vídní.