Strach by pero vést neměl
Náš kronikář je člověk na svém místě, dědinu miluje a kroniku píše s láskou
Kronika. Každý má povědomí, co to slovo znamená. Ovšem kolik z vás se někdy začetlo do nějaké kroniky? A do obecní kroniky? Ta většinou bývá zamčená někde na úřadě, jen postupně je začínáme digitalizovat, aby se k nim zájemci mohli dostávat i z klidu svého domova, popřípadě kdekoli jinde online.
Na druhou stranu to však s sebou nese nemalá rizika. Neporuší se něčí práva, když kroniku dáte do online prostoru? S čím se musí kronikář potýkat? Myslím si, že pokud je kronikář přespříliš opatrný/důsledný/zodpovědný/vystrašený (vyberte si pojem, který sedí vašemu pohledu na problém), nemůže v dnešní době sepsat text, který by byl smysluplný a vypovídající nejen pro současníky, ale už vůbec ne pro další generace. Vždyť při vší té ochraně osobních údajů a GDPR nemůžete pořádně pojmenovat osoby, jejichž konání chcete zvěčnit ve svém díle.
Jak si poradit bez přezdívek? Samotné Stěbořice mají necelých tisíc obyvatel. Známe se skoro všichni. A představte si, že v jednu dobu zde žili tři muži o jménu Jan Raida. A v okolních vsích jich bylo ještě několik. Pokud byste chtěli pouze napsat, že se Jan Raida účastnil čehosi, něco udělal, vyhrál, dokázal, jak rozlišíte pouze podle jména, o koho se jedná? Kdo z těch několika Janů to byl? Dříve to kronikář upřesnil přezdívkou, bydlištěm, čímkoli, aby bylo všem jasné, kterého měl na mysli.
Dnes to nejde. Musíte být korektní a dodržovat zákony a nařízení. Anebo psát paralelní kroniku. Jednu neutrální, oficiální a druhou šťavnatou, soukromou, veřejně nepublikovanou. A pak se jako čtenář těšit, až se do takového díla po letech začtete. A zavzpomínáte na časy a historky, na které jste už zapomněl, anebo si přečtete (i nelichotivé) věci o svých předcích.
Náš kronikář Drahomír Graca v tom zatím umí „bruslit“. Píše poutavě a snaží se zachytit ve své kronice vše podstatné. Zpětně musím uznat, že jsme s ním udělali – jak se říká – terno. Rodák, který se vždy zajímal o dění v obci, vracel se k nám, kdykoli mohl, až nakonec na důchod zahnízdil v milovaných Stěbořicích natrvalo. Zajímá ho každá akce, pokud se jí nemůže zúčastnit, vyžádá si alespoň fotografie a informace. A sbírá staré snímky a vzpomínky. Je už tím pověstný a lidé jej sami vyhledávají a přinášejí mu je.
Máme svého Drahoše rádi
V našem Zpravodaji také zavedl rubriku s podobenkami dávno zemřelých spoluobčanů s kratičkým popiskem. Stala se velmi oblíbenou, vždyť si zde můžete připomenout tváře lidí, kteří nás opustili už před dlouhým časem. A nejednou si například uvědomíte, jak si jsou někteří vnuci s jejich babičkami či dědečky podobní.
Náš kronikář je prostě člověk na svém místě, dědinu miluje a kroniku píše s láskou. Může to znít jako fráze, ale místní to vědí a také oni mají svého Drahoše rádi.
Gracko, honem do řepy!
U nás je běžné, že snad každý měl nějakou přezdívku, která mohla být například zkomoleninou jeho jména. Náš kronikář rád dává k dobru jednu místní historku. Když se za minulého režimu chodívala na pole hromadně okopávat řepa, obecní rozhlas hlásil výzvu: „Každý ať si vezme gracku (nářečně motyka) a přijde do řepy.“Spoluobčané si pak dělávali legraci z jeho maminky a dalších ženských příbuzných stejného příjmení a volali je na okopávání, protože se jmenovaly Gracová, pomístně Gracka.
Víícceepčřtíěstpeěnvkaů najdete na