Německé potíže s průmyslem
Náš soused zažívá složité časy. A to ho čeká nákladnější úkol, než bylo sjednocení země
Německá průmyslová výroba je podle posledních údajů (srpen 2021) zhruba na 85 procentech hodnoty z prosince 2017. Dokonce je i pod úrovní z roku 2015. Není to důsledek pandemie: pokles začal již v průběhu roku 2018. Dále je zde pozoruhodný fakt, že kupříkladu italský průmysl již důsledky covidu překonal, zatímco německý ještě ne.
Německý průmysl zaostává za všemi velkými západoevropskými ekonomikami. Nejen to: zatímco Francie, Itálie, Španělsko a Velká Británie vykázaly od února 2021 alespoň slabý růst, Německo klesá. To je špatná zpráva pro všechny, kdo jsou na této ekonomice závislí.
Není to poprvé, co Německo prochází složitým obdobím. Kolem roku 2000 se o této zemi běžně psalo jako o „nemocném muži Evropy“. Spolková republika trpěla vysokými daněmi a mzdovými náklady. Odbory a úřady komplikovaly podnikání. Bylo zapotřebí zdařilých pravicových reforem, které možná poněkud překvapivě provedl sociálnědemokratický kancléř Gerhard Schröder – a Německo zaznamenalo hospodářskou renesanci.
Svůj podíl na oživení měla i Evropská centrální banka, která snížila úrokové sazby podle potřeb stagnujícího Německa. Krátkodobé sazby poklesly na nevídanou úroveň pod tři procenta. Výnos desetiletého německého dluhopisu poklesl během roku 2002 pod hladinu pěti procent a nikdy ji znovu nepřekonal – přičemž dřívější dlouhodobý normál byl kdesi kolem sedmi procent. Jak se později ukázalo, uvolněná měnová politika měla dopady na nadměrný růst úvěrů v jižním křídle eurozóny a v Irsku, ale to je již jiný příběh.
Nesnáze
Do popředí vystupuje otázka, co budoucí německá vláda může dělat. Nedávno zvolená „semaforová“koalice má v plánu navýšit veřejné investice, zvýšit mzdy a usnadnit procesy pro schvalování výstavby. Slibuje si od toho posílení domácích motorů růstu a snížení závislosti na exportu.
Export v posledních dvaceti letech Německu zásadně pomohl, ale do budoucna se na něj již nebude možné spoléhat. List
The Wall Street Journal v článku Germany’s Economy, Once Europe’s Engine, Is Holding It Back (Německé hospodářství, kdysi motor evropského růstu, je nyní brzdou) uvádí příklad strojírenské společnosti Wilo. Tato jinak velmi úspěšná společnost prožívá od roku 2017 stagnaci. Za účelem podpory tržeb společnost přesouvá výrobu „blíže zákazníkům“, v tomto případě do Číny a do Indie. Naopak zavírá výrobní závod ve východní části Německa.
Co bude dál: Číňané časem okopírují výrobní technologii a obejdou se bez Němců úplně. Tento vzor byl v Asii aplikován již mnohokrát a ještě bude. Asijští výrobci již nejsou méněcenní ve srovnání s Evropou – problém je technologická kázeň, ale ten je časem řešitelný.
Asijská konkurence však není jediná potíž. Německý průmysl čelí růstu nákladů, zejména v oblasti energetiky. Ceny elektřiny patří k nejvyšším na světě. V Indii a v Číně je cena elektrické energie čtvrtinová ve srovnání s Německem. Podobně jsou na tom Indonésie, Turecko, Mexiko a Brazílie, abychom zmínili alespoň několik rozvíjejících se ekonomik s významným podílem průmyslu.
Hovoříme o „normálních“cenách, tedy před špičkou, která nastala na podzim 2021. Příčinou je „energetický obrat“(die Energiewende), tedy odklon od jaderné energetiky. Vláda kancléřky Merkelové pod dojmem z katastrofy v japonské Fukušimě schválila postupný útlum jaderných elektráren. Tento populistický krok způsobil, že Německo nyní čerpá z jádra jen jedenáct procent elektřiny. V roce 2000 to bylo 29 procent.
Zatímco Čína, Indie a podobné země plní svoji „povinnost“snížit emise pouze verbálně, Němci
je berou vážně
Velký problém
Co může Německu pomoci? Vládní plány na zvyšování mezd asi těžko. Uvolněná politika Evropské centrální banky ztratila svoji sílu, a naopak se začaly projevovat její nepříznivé důsledky, zejména růst cen: u energií a nemovitostí je to zvláště patrné. O snížení daní si lze za daných podmínek nanejvýše nechat snít. Možná by pomohla debyrokratizace podnikání, pokud to budoucí vláda míní vážně a bude dost razantní.
Mezitím se Německo plnou rychlostí řítí do neskutečně náročných a nákladných ekologických programů. Přesně řečeno, nejde ani tak o ekologii jako spíše o víru, že snížením produkce oxidu uhličitého Němci dokážou zachránit svět. Zatímco Čína, Indie a podobné země plní svoji „povinnost“snížit emise pouze verbálně – sliby, které se týkají vzdálené budoucnosti –, Němci je berou vážně.
„Transformace na zelenou energii bude vyžadovat investice kolem 5000 miliard eur s horizontem do roku 2045 neboli 5,2 procenta německého hrubého domácího produktu ročně,“uvádí The Wall Street Journal s odkazem na studii německé státní rozvojové banky KfW (dříve Kreditanstalt für Wiederaufbau, Úvěrový ústav pro znovuvýstavbu). „To je znatelně více než zhruba 2000 miliard utracených na znovusjednocení Německa během dvou desetiletí po roce 1990,“dodává WSJ.
Němečtí politici se snaží prodat „zelenou“transformaci jako příležitost, ale čísla hovoří o něčem jiném. Říkají, že je to velký problém. Samozřejmě, nikoli pouze německý.