Žbirka, de Klerk a Schmidt

Vtýž čas zemřeli Frederik Willem de Klerk, Eduard Schmidt a Miroslav Žbirka. Přesně v tomto pořadí na ně bude vzpomínat historie, přesně takový byl jejich význam a přesně obrácené bylo zpravodajství. Ani to není přesné – zprávy o panu Schmidtovi se nedostaly jinam než do lokálních, jihomoravských médií.

Chlívek nechce nijak snižovat význam výjimečného zpěváka, interpreta, textaře, skladatele a celkově pozoruhodné osobnosti pana Žbirky – zejména pro obyvatele komunistického Československa byl v záplavě normalizačního popu jako zjevení. Chytré vtipné písničky, ani náznak namočení se v dobových tématech, kontakt se světem a celkově zcela „nesocialistický“, evropský výraz se naprosto vymykal z tehdejšího marasmu. Leč, vší povinné úctě navzdory, jde o „jen“o únikovou zábavu v podobě populární hudby.

Frederik de Klerk je nám vzdálený, Česko nemá k Africe, Jihoafrické republice ani ke kolonialismu a apartheidu tak úzký vztah jako jiné země, ale přesto šlo o zásadní osobnost světového významu.

Kormutlivé je, že se do zpráv vůbec nedostalo jméno fyzika, profesora a zejména polistopadového rektora Masarykovy univerzity Eduarda Schmidta. Je-li dnes

Brno významným univerzitním městem, kam se sjíždí studenti z celé republiky, pak je to zásadní měrou Schmidtova zásluha.

Národ zná všechny jeho nástupce v roli rektora: Jiřího Zlatušku (senátora, poslance a děkana FSS MU), Petra Fialu (ministra školství, předsedu ODS a presumtivního premiéra) i Mikuláše Beka (senátora a jednoho z kandidátů na ministerský post), ale kdo ví, kde by všichni byli bez rektora Schmidta? Byl to právě on, kdo zajistil pozemky pro univerzitní kampus, jenž zásadní měrou umožnil rozvoj Masarykovy univerzity a díky němuž v mnoha oborech předbíhá Univerzitu Karlovu. Byl to on, kdo založil Fakultu sociálních studií a Fakultu informatiky – tedy fakulty, na nichž působili právě Fiala, Zlatuška i Bek.

Děkujeme, pane Schmidte, a odpočívejte v pokoji.

Je-li dnes Brno významným

univerzitním městem, kam se sjíždí studenti z celé republiky, pak je to zásadní měrou Schmidtova zásluha. Národ zná všechny jeho nástupce v roli rektora, ale kdo ví, kde by všichni byli

bez rektora Schmidta?

Jestli na ministerstvo zahraničí skutečně zamíří pirát Jan Lipavský, bude to skutečně velkolepá taškařice. Nejenže nemá praxi, kompetence ani vzdělání – kvůli pouhému bakaláři by ani nemohl být velvyslancem, ale nemůže se odvolávat ani na demokratický mandát: voliči ho, poslance, i v pirátské Praze vykroužkovali. Taškařice to bude i proto, že Piráti jsou asi jediná strana, která nemá nikoho kompetentního na tak důležitý post. A že Černínský palác bez boje odevzdala ODS, která by vzorovými kandidáty mohla dláždit, – jen namátkou jmenujme tak silné váhy, jako je Alexandr Vondra, Jan Zahradil či Tomáš Pojar.

Je vcelku optimistické, že ze zatím uniklých „vládních“jmen je Lipavský to jediné zcela nevhodné, ale o to větší trapas tady hrozí. Můžeme se sice utěšovat, že tu nejdůležitější agendu bude mít pod sebou premiér a ministr pro evropské záležitosti, hlavní spojence bude obhospodařovat ministerstvo obrany (Spojené státy a Izrael) a z Lipavského bude ministr pro Afriku a Jižní Ameriku, ale to na ostudě nic nemění.