Nejen Rusové s námi hrají plynové hry
Říká diplomat Václav Bartuška. Připravit se máme i na to, že nám zelený plán Evropské unie zvedne životní náklady Václav Bartuška (53)
Zásobníky plynu jsou nebývale prázdné, ceny letí vzhůru. Rusové i další země chtějí ukázat, že to bez nich nepůjde, míní velvyslanec pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška. A předpovídá další pády dodavatelů energií.
V úterý vysvětloval majitel Bohemia Energy Jiří Písařík, proč jeho firma nechala na holičkách 900 tisíc zákazníků. Sledoval jste to?
Nechci se vyjadřovat k případu jedné firmy. Série pádů obchodníků s energiemi v Německu, u nás, ve Velké Británii i jinde v Evropě ukazuje, že dosavadní model energetického trhu s velkou mírou volnosti a spoustou hráčů, kteří nemají vlastní zdroje elektřiny či plynu, je v ohrožení. Nyní můžete obchodovat s něčím, co nemusíte mít dopředu nakoupené či zajištěné. Tento model se ukazuje jako velmi riskantní.
Může nastat situace, že elektřinu nebo plyn budou smět prodávat pouze jejich výrobci?
Nevím, jak daleko mohou změny dojít. Někteří obchodníci na sebe každopádně vzali závazky, které nejsou schopni splnit. Což povede k tomu, že se míra volnosti na trhu bude nepochybně zkoumat. Ceny energií jsou náhle velké politikum všude v EU.
Vidíte u nás firmy, kteří můžou dopadnout jako Bohemia Energy?
Napříč Evropou jsou desítky firem, které zbankrotovaly nebo zastavily podnikání. A je pravděpodobné, že to ani u nás neskončí u jedné firmy.
Proč najednou selhal obchodní model, který fungoval řadu let?
Myslím, že to je dopad covidového roku 2020 a celkové míry nejistoty. Bude u nás za měsíc lockdown? Nikdo neví. Přitom se od toho odvíjí míra spotřeby energií – v centrech měst či ve firmách se propadla při covidových uzávěrách o desítky procent. Loni se proto řada dodavatelů energií spálila. Měli nakoupené velké zásoby, které nebyli schopni prodat nebo je udali pod cenou.
Jakou roli hraje ve zdražování energií rozhodnutí EU opustit uhlí?
Směřování Evropské unie opustit fosilní paliva, tedy uhlí, zemní plyn a ropu, jsme oznámili už v roce 2007. Před čtrnácti lety. Nepochybně hraje roli v postupném růstu cen energií, což ještě uvidíme v příštích letech. Ale cenové výkyvy roků 2020 a 2021 jsou primárně kvůli dopadům covidu.
Není to tím, že v roce 2007 ještě řada energetických firem ani nevěřila, že se podobné vize opravdu začnou uskutečňovat?
To jistě ano. Zároveň na příkladu emisních povolenek (jedna povolenka opravňuje elektrárny či firmy k vypuštění tuny CO2 či jiných zplodin, jde o nástroj na snižování emisí – pozn. red.) vidíme, že Evropě její zelené směřování věří stále více aktérů včetně bank a investičních fondů. Emisní povolenky byly zavedeny v roce 2005 a jejich cena se ještě většinu minulé dekády pohybovala kolem pěti eur. Loni v prosinci vzrostla na 30 eur, letos v květnu překonala hranici 50 eur a dnes už stojí přes 60.
Jak předpovídáte, že se budou ceny elektřiny vyvíjet?
Pokud Evropa myslí vážně své úsilí zbavit se fosilních paliv a ozelenit ekonomiku, tak to povede k nárůstu cen energií a životních nákladů.
Budeme si muset zvyknout, že energie už nebudou levné jako dřív?
To je jedno z hlavních úskalí Zeleného údělu (European Green Deal, plán EU, který mj. počítá v roce 2050 s nulovou produkcí skleníkových plynů – pozn. red.): být konečně upřímný k evropské veřejnosti a říct jí, že zdaleka nejde jen o nahrazení jednoho typu paliva jiným, v českých podmínkách tedy vyměnit uhlí za obnovitelné zdroje. To, s čím Evropská komise přichází, je zásadní změna životního standardu a životních nároků. Zda Evropané smějí jíst maso – a kolik. Zda ještě mají mít lidé právo na osobní auto. Zda smějí létat na dovolenou. Obzvlášť v tom posledním bodě si nejsem jist, že jsou občané EU připraveni poslouchat kázání politiků a celebrit letajících na summity soukromými tryskáči.
Co říkáte postupu odcházející vlády, která chce dlouhodobě osvobodit platbu za energie o 21procentní DPH? Zatím je to zavedené na listopad a prosinec, pokračování této podpory by musel posvětit Brusel.
Jste u jádra současné evropské debaty. Proměna evropské energetiky stojí na tom, že se lidem „špinavá“energie zdraží a sami rádi přejdou na „čistou“energii. To se skvěle píše do ekonomické studie. Jenže pak vyšší ceny skutečně přijdou a vlády napříč Evropou hledají zadní vrátka, protože každý chce vyhrát i příští volby. Specificky k DPH: snížení daní je plošné opatření, které pomůže všem, chudým i bohatým. Osobně bych dal přednost pomoci právě těm nejpotřebnějším. Žijí u nás statisíce lidí zatížených exekucemi, tato doba nemá jen vítěze.
Stoupají i ceny plynu. Důvody jsou ale jiné než u elektřiny, viďte?
Dodavatelé plynu i ropy se podle mě nyní snaží ukázat světu, že opuštění fosilních paliv je špatná cesta. Rok 2020 pro ně byl strašný: stačil malý pokles poptávky na to, aby se dramaticky snížily ceny. Loni v létě byly ceny plynu v EU dokonce nejnižší v dějinách. Letošní nárůsty podle mě souvisí s tím, že se nám naši dodavatele snaží říct: ještě stále nás potřebujete.
Dá se tedy říct, že ceny plynu jsou na rozdíl od elektřiny více svázané politikou a nějakou strategií?
Když si pronajmete zásobníky plynu v několika zemích EU a pak je nenaplníte, můžete v lidech vyvolat obavu z nastupující zimy.
Mluví se především o ruské státní společnosti Gazprom, která stále nenaplnila své evropské zásobníky, ačkoliv ji k tomu vyzval prezident Vladimir Putin. To je zajímavá hra, ne?
Nemyslím si, že je úplně odlišná od toho, co dělají jiní dodavatelé. Jsou v podobné situaci: ať už jde o Rusko, Katar nebo Alžírsko. Hledají různé cesty, jak nás přesvědčit o své nezbytnosti. Proto nechci konkrétně komentovat jednu zemi, Rusové v tom nejsou zdaleka sami. V Evropě si pořád ještě nepřipouštíme, že opuštění fosilních paliv znamená zásadní ohrožení pro dnešní dodavatele. Vezměte si třeba Alžírsko: ropa a zemní plyn tvoří 98 procent příjmů státu. Pro Rusko, Ázerbájdžán, Saúdskou Arábii a mnoho dalších států jsou příjmy z ropy a plynu životně potřebné. Nemělo by nás překvapovat, že se budou bránit.
Znovu se nabízí otřepaná otázka: jsme na ruském plynu závislí?
Pro nás je zásadní, že k nám 99 procent plynu přitéká z Německa. Všechen plyn, který se u nás nabízí domácnostem, nakupují dodavatelé na burze v nizozemském Rotterdamu, kde jsou různé zdroje dodávek. Nejsme závislí na Rusku.
Ale když Rusové plyn do Evropy neposílají, projeví se to na jeho ceně. V tomto směru závislí jsme, ne?
Evropská komise na žádost europoslanců a Francie zahájila šetření možné manipulace s trhem. Jeden dodavatel si ve čtyřech zemích pronajal zásobníky s plynem, které naplnil málo či vůbec. Dovedu si představit, že může Brusel výhledově uplatnit pravidlo „use it or lose it“, tedy pokud nebudeš zásobníky využívat, přijdeš o ně.
Může mít plynová krize vliv na rozhodování EK o tom, zda uzná plyn jako přechodné palivo? Tedy aby jej akceptovala jako dočasnou náhradu za uhlí, než státy přejdou k bezemisním zdrojům energie?
Dodavatelé plynu strávili dlouhé roky přesvědčováním představitelů národních vlád a Evropské komise o tom, že plyn může přemostit Evropu do budoucna. Pokud ceny plynu výrazně vzrostou a na trhu bude velká nervozita, může se stát, že se plynaři střelí do vlastní nohy. Reakce politiků může být jednoznačná: při dnešních cenách plynu je nejpřitažlivější jaderná energetika a obnovitelné zdroje. Pro šéfy plynárenských společností je to nyní obrovské téma. Jejich firmy mají mnohamiliardové hodnoty a teď se může v krajním scénáři stát, že plyn bude do deseti let z Evropy vytlačen. Z hodnoty firem by byl najednou zlomek.
Uznání plynu jako přechodného zdroje by znamenalo i výrazně levnější financování staveb plynových elektráren. Jak si plyn stojí?
Až do letošního podzimu se počítalo s tím, že plyn tím přechodným palivem bude. Že bude zahrnutý mezi
Byl jedním ze studentských vůdců revoluce v listopadu ’89.
Parlamentem byl zvolen do komise, která se zabývala činností bezpečnostních složek komunistického režimu; díky této zkušenosti napsal knihu Polojasno.
Už 15 let je velvyslancem pro energetickou bezpečnost na MZV ČR.
V letech 2010–2014 byl vládním zmocněncem pro rozšíření Temelína.
Vystudoval Univerzitu Karlovu a Fulbright Scholar na Columbia University v New Yorku.
Přednáší moderní dějiny na New York University, energetickou bezpečnost na College of Europe a na ČVUT.
Nejsme závislí na Rusku, zdůrazňuje Václav Bartuška. Plyn pro české domácnosti nakupují dodavatelé v Rotterdamu.
Nová vláda má v programovém prohlášení dokončení tendru na stavbu reaktoru v Dukovanech, kterou započal stávající kabinet. Nic už se ale nepíše o tom, jak se staví k dalšímu rozšiřování jádra v Temelíně a i dále v Dukovanech. Co vy na to?
Nastupující koalice si nepochybně uvědomuje, že nový dukovanský blok nahradí jen zhruba čtvrtinu objemu elektřiny, kterou dnes vyrábějí uhelné elektrárny. S jejich odstavením počítáme do roku 2038 a musíme řešit, čím uhlí nahradíme. Žádná vláda – ani stávající, ani ta přicházející – nechce vládnout potmě.
Loni na jaře vláda vyřadila z možnosti ucházet se o stavbu v Dukovanech z bezpečnostních důvodů nejprve čínskou firmu, pak i – pod vlivem kauzy Vrbětice – ruského uchazeče. Když si s odstupem času zahraji na ďáblova advokáta: není to škoda, třeba kvůli tlaku na cenu? Místo pěti uchazečů jsou ve hře už jen tři.
Naším primárním zájmem je vymahatelnost práva, ne samotná cena. Žádná jaderná elektrárna na světě nestála tolik, kolik bylo v původní nabídce. U všech staveb, které jsem navštívil, bylo klíčovou otázkou, co jste schopni vymoci na svém dodavateli. Pokud pochází ze země se stejným právním rámcem, jako máte vy, máte šanci uspět. Když je z úplně jiného právního světa, těžko se něčeho domůžete.
S dodavateli z Francie, USA či Koreje budou menší problémy?
Problémy budou se všemi. Ať si vybereme kohokoliv, bude to těžká cesta. Právě proto je vymahatelnost závazků naprosto zásadní.
Kdo má největší šanci v soutěži na Dukovany uspět?
Zájem mají nepochybně všichni, zákazníků nemá nikdo dost. Když jsme před sedmi lety pořádali tendr na bloky v Temelíně, byla to jediná soutěž na světě. Teď je situace podobná. Všichni tři zájemci jsou schopni elektrárnu postavit a se všemi to bude složité. Nevěřím, že s někým podepíšeme smlouvu a on v dohodnutém čase dokončí stavbu za smluvenou cenu. To se ještě nikde nestalo – ani v Číně nebo v Rusku, natož v západním světě.