Vládní prohlášení: reálné cíle
Až nečekaně hladce bylo zvoleno vedení sněmovny, Babišova vláda mohla podat demisi a prezident dostal příležitost oslavit své přeložení na standardní pokoj tím, že jmenuje Petra Fialu novým premiérem. Můžeme jen doufat, že na novém oddělení nepookřeje natolik, aby si oživil staré dovednosti; vstupní pohovory s potenciálními ministry by mohl protahovat třeba až do Hromnic. A všichni přece chceme, aby nová vláda začala fungovat co nejdříve.
Co víc, možná i nejsilnější opoziční strana ANO si přeje, aby se Karel Havlíček mohl zbavit svého dvouministrování a jako jedna z nejukecanějších mluvících hlav české politiky mohl obsadit ve sněmovně nějakou funkci s právem přednosti vystupování. (Když už ten Vondráček je tak špatně volitelný).
Fungovat znamená v případě vlády především uskutečňovat své programové prohlášení. To na rozdíl od jejího složení už známe a i povolanější političtí analytici, než jsem já, jsou z něj poněkud rozpačití. Moc úkolů, a navíc ty největší a mezi voliči nové parlamentní většiny nejžádanější, jsou vzájemně těžko slučitelné: razantně snížit rozpočtový schodek a zároveň nesnížit stejně razantně mandatorní výdaje či nezvýšit daně je úkol obtížný skoro stejně jako řízená jaderná fúze. Taky úkol hájit svobodnou hospodářskou soutěž a souběžně hájit solidaritu je spíš pro absolventa kouzelnické školy v Bradavicích.
Dalo by se říct, že mám na vládu nepřiměřené nároky, že programové prohlášení vychází z předvolebních slibů, a tudíž nikdo přece nemůže čekat, že by nějaká vláda jedno či druhé splnila. Kdyby tomu tak bylo, tak by už přece zdejší korupce byla krotká jak přestárlý mopslík a na mapě evropské dálniční sítě by ten kus uprostřed, kde se rozkládá Česko, nevypadal jako díra v rybářském čeřenu.
A tak se obávám, že naše potenciální vláda, když už bude chtít něco z programu opravdu splnit, skončí v duchu masarykovského konceptu drobné práce u cílů sice ne tak provokativně velkolepých, ale uskutečnitelných.
Třeba pokud jde o tu dálniční síť, soustředí se na zvýšení povolené rychlosti na vybraných úsecích na 150 km/hod. Zařadit ten bod byl geniální nápad. Chce to pustit se do realizace v klidu, žádné přehánění, opravdu jen tam, kde není povrch zfušovaný. A ke splnění stačí málo, jen pár značek!
Též cíl najít českého národního ptáka není marný. Nadšený amatérský ornitolog a především zkušený politik Vondra přišel v pravý čas s nápadem, aby byl součástí politické agendy. Pravda, má to svá úskalí. V době zvýšené genderové senzitivity záleží i na ptákově pohlaví: orel jako v Americe, nebo orlice jako v Rakousku? A protože ďábel se skrývá v detailu, pozor i na nářadí: rakouská orlice svírá v jednom pařátu srp a v druhém kladivo.
Možná by stálo za úvahu zvolit jiné zvíře, národnější, třeba krtečka. Najde se ve vládě nějaký nadšený rodentolog? Vždyť křečka nebo morče choval v dětství každý druhý z nás!
JAROSLAV VEIS