Sen o pouštní planetě
Do kin vtrhla nová adaptace slavného sci-fi románu, ale budování vysněných říší je mnohem starší a s jasnými pravidly
Fanouškům žánru science fiction není třeba nic kolem čerstvě uvedeného velkofilmu Duna vysvětlovat; ti opravdu skalní znají také filmové zpracování režiséra Davida Lynche z roku 1984. Tehdejší adaptace románu Franka Herberta stála 40 milionů dolarů, Kanaďan Denis Villeneuve měl k dispozici rozpočet ve výši 165 milionů, tedy takřka čtyř miliard korun. Základní otázka tedy bude znít: utratil Villeneuve svěřené peníze účelně? Hned zkraje dlužno přitakat. K filmu se ještě dostaneme, zatím jen konstatujme, že Villeneuvův film Duna je monumentální dílo, které má kapacitu zasáhnout i diváky daleko za okruh milovníků fantastiky.
Román Duna vyšel poprvé v roce 1965. Dnes počítáme Franka Herberta do plejády sedmi dinosaurů, jak označil Brian Aldiss velikány scifistické klasiky. K nim náleží ještě Isaac Asimov, Arthur Clarke, Robert Heinlein, Ron Hubbard, A. E. van Vogt a Frederik Pohl. V roce vydání Duny by však nikdo neřadil Herberta třeba právě vedle Asimova, tvůrce tří zákonů robotiky. Byl to autor dvou desítek povídek a několika románů, žádného bestselleru. Dunou si to ale vynahradil a dnes, pětatřicet let po jeho smrti, se úhrn vydaných výtisků Duny odhaduje na dvacet milionů. To je úspěch tak zásadní, že stojí za úvahu popsat, jak toho dosáhl.
Fenomén Duny
Rok 1965 měl pro vývoj žánru zásadní význam. Tehdy totiž vyšla ve Spojených státech v masové, paperbackové edici trilogie J. R. R. Tolkiena Pán prstenů ,doté doby známému jen úzkému okruhu fanoušků v univerzitních kampusech. Připomenu, že autor, oxfordský profesor staré anglické literatury, pracoval na svém veledíle několik desítek let. Americké čtenáře ten odpudivě rozsáhlý, dějově vleklý a vymyšlenými reáliemi nabitý text nadchl a hned se začali rozhlížet, zda se i v americké fantastice dá najít něco podobného. A tak objevili týž rok vydanou Dunu.
Herbertův příběh se odehrává v nepředstavitelně daleké budoucnosti – film se odkazuje na rok 10 191. Země je už zapomenuta, lidstvo budoucnosti obývá planety galaktického impéria. Kosmické lety jsou umožněny blíže nespecifikovaným užitím jakéhosi koření, které se nachází na pouštní planetě Arrakisu. Zde se odehrává hlavní část děje: soupeří tu dva urozené rody Atreidů (ti hodní) a Harkonnenů (černé klobouky), zde přebývá ve skalních norách utlačovaný národ Fremenů. Na pouští planetě se hrdina příběhu Paul Atreides podporovaný svou matkou Jessikou utká s Harkonneny a také s obrovitými písečnými červy. To vše je literárně vykresleno s nespočetnými, vzájemně provázanými podrobnostmi; tedy stejnou metodou, s jakou J. R. R. Tolkien psal Pána prstenů.
Nadšení se dostavilo okamžitě a s ním i prodejní úspěch a oficiální uznání. V roce 1966 dostal Herbert za svoji Dunu ocenění Hugo, to je ve světě anglosaské (a už dávno nejen anglosaské) literatury obdobné jako ve světě ve filmu dostat Oscara.
Souběžně získal i cenu Nebula, udělovanou sdružením profesionálních spisovatelů Science Fiction Writers of America. Tato SFWA obvykle preferuje vážnější, umělecky ambiciózní díla. Duna vyhověla i těmto přísným kritériím.
Frank Herbert na román navázal pokračováním Spasitel Duny, o šest let později následovaly Děti Duny a poté do své smrti napsal ještě tři další opusy – Božský imperátor Duny (1981), Kacíři Duny (1984) a Kapitula: Duna (1985). Po jeho smrti v roce 1986 vznikly ještě další příběhy z Duny, podílel se na nich především Brian Herbert, spisovatelův syn.
Vysněné říše
Úspěch byl tedy od okamžiku vydání nesmírný, nicméně měl brzy dostat ještě jeden podnět. V roce 1977 přišel do kin Lucasův velkofilm Hvězdné války. Až do tohoto roku byla sci-fi v Americe jakousi literární Popelkou; ani u nás tomu nebylo jinak a nebyl to jen důsledek režimní nevole vůči ideologicky neuchopitelnému žánru. Tvrdilo se, že modelový čtenář sci-fi je trudovitý gymnazista, který sní o tom, že by si ho snad někdy mohla všimnout nějaká holka. Komunita sci-fi si vytvořila svůj specifický svět, právem se hovořilo o ghettu a v tehdejších knihkupectvích byste speciální oddělení sci-fi nenašli. Hvězdné války to zásadně změnily. Lucas svou vizuální epikou zaujal široké vrstvy, vyvolal dosud nevídaný zájem o žánr a ten v jistém smyslu trvá dodnes. A Hvězdné války jsou postaveny na podobné struktuře, jakou má Duna.
KRESBA LELA GEISLEROVÁ
Dnešní doba rozhodně není charakteristická všeobecným zájmem o historii a není to žádná novinka. Známá zkušební otázka docenta Vladimíra Kováříka „Kdy byla Říše velkomoravská, můžete se splést o tisíc let“by nejspíš zaskočila nejednoho fanouška, který dopodrobna zná životopis Sheeva Palpatina a jeho cestu k úřadu galaktického Imperátora. Přesto z ní autoři hojně čerpali. Metodu vysněných říší nevynalezl J. R. R. Tolkien: připomenu fiktivní planety z románů Edgara Rice Burroughse – ten rozmanitými panovníky osadil Mars, Venuši, podzemí Země a v doprovodu opičího muže Tarzana i nitro Afriky.
Tolkien je ovšem nesrovnatelně vyšší liga. Pro něho bylo budování fiktivní říše královská zábava učence, který si v jistém smysl hrál na stvořitele. Burroughsovy romány jsou prvoplánově zábavné, ironicky zaměřené vyprávěnky, kdežto Tolkien vybudoval cosi podobného chrámu. Fascinovala ho severská mytologie, motivy Pána prstenů čerpal z eposů Edda a Beowulf. Jako filologa ho bavilo vymýšlení jazyků, vypracoval jich celkem patnáct. Svoje jazykové vize stavěl na hluboké znalosti evropských jazyků včetně jejich historických variací. Do svého díla napěchoval obrovskou nálož učenosti – a zabralo to.
Frank Herbert ovšem nebyl profesor literatury na Oxfordu. Byl to novinář, zkusil lovit ústřice anebo učit lidi přežít v džungli, jím vybudované světy v ekosystému Duny tedy neměly hlubinné propracování Pána prstenů.
Vědecká fantastika byla stejně jako fantasy dlouho oblastí literárního ghetta. Teprve velikáni
J. R. R. Tolkien či Isaac Asimov vyvedli tento žánr do hájemství velké literatury. A dnes, zejména díky hollywoodským blockbusterům, začínají vysněné světy vládnout celé popkultuře.
Příběhy vysněných říší vedou k jakési feudální struktuře, což má své vizuální důsledky. Bitvy za osm tisíc let budou stále připomínat střetnutí na Bílé hoře.