Sen o pouštní planetě
ochrannou vrstvou chránící krasocit. Proto je třeba toho důkladného aparátu fiktivní historie, geografie, ekologie, mytologie a kdoví jaké další -gie. Čím je ochranná vrstva tlustší, tím méně nás schéma zraňuje. Toť vysvětlení, proč jsou knihy tohoto typu tak objemné. A filmy tak dlouhé.
Ve světě Franka Herberta se v pouštní krajině vzdálené planety skrývá nejedno nepříjemné překvapení
Duna číslo tři
V kinech teď máme třetí inkarnaci Duny. O té první z roku 1984 už byla řeč, v roce 2000 vznikl ještě televizní seriál, z části se natáčel i v Praze a hráli v něm mnozí naši herci, například bratři Formanové. Duna Davida Lynche však nevyvolala žádné velké nadšení: byla jí vytýkána délka (komerční verze má 137 minut, maximalistická 190 minut), nepřehlednost a hlavně nuda. Což mohu potvrdit po čerstvém opětovném zhlédnutí: Lynchův film je zajímavý hlavně proto, že si uvědomíme úžasný technický pokrok. Za těch bezmála 40 let jeho schopnost vyvolat iluzi skutečnosti klesla k nule.
Villeneuvův film ovšem disponuje vším, co se dá za čtyři miliardy korun pořídit. Přitom je až ku podivu, jak věrně se drží literární předlohy, avšak nesnaží se za každou cenu jít jinou cestou než Lynch. Na odbornou analýzu filmu jsou zde jiní, ohlasy jsou zatím příznivé. Konstatuji jen, že film je dlouhý 155 minut a obsahuje půlku děje knihy i Lynchova filmu. Můžeme se těšit na pokračování? Těžko si představit negativní odpověď.
Když tu ale byla zmínka o dějových klišé, nelze opomenout klišé obrazová. Ta zjevně mají podobnou roli jako v literární předloze, tedy detailní popisování fiktivní historie. Začít můžeme u samotného pojmu planeta. Arrakis je pouštní planeta, Paul Atreides pochází z oceánské planety Caladanu. Ve světě vysněných říší je planeta jasně definovaná lokalita: do krajnosti je tento princip doveden v televizním seriálu Mandalorian, přímo navazujícím na Hvězdné války. Hrdinovi řeknou „jdi na planetu XY a najdi tam stopaře jménem PQ“. Načež dotyčný doletí na XY a u první chajdy potká PQ. Je to samozřejmě nesmysl, ale bez podobných nesmyslů by epika nemohla fungovat.
Všechna klišé žánru i doby Villeneuvova Duna nabízí fascinující podívanou. Krajina, zobrazovaná architektura a samozřejmě i fantastické stroje vzdálené budoucnosti promítané na ohromné plátno multiplexu vyrážejí dech. Můžeme se jen dohadovat, na jakých principech to všechno funguje, gravitace zjevně není žádné svazující pouto. Ohromné dopravní prostředky se vznášejí jaksi samy o sobě. Přitažlivosti nepodléhá ani miniaturní vražedná šipka, nadaná ďábelskou umělou inteligencí. Helikoptéry ale potřebují vířivá křidélka, jaké mají pozemské vážky. To vše je samozřejmě v pořádku: očekáváme, že se rok 10 191 nebude s nějakou gravitací párat, a proč by vedle sebe nemohly koexistovat rozličné technologické koncepty. Jde o vizuální efekt. Před čtyřiceti lety David Lynch vsadil na parafrázi důkladných strojů devatenáctého století (výtvarně se podílel H. R. Giger, autor podoby Vetřelce), kdežto Villeneuvova technická estetika je vedena hlavně starostí, aby kosmidla Duny nepřipomínala nic z Hvězdných válek. Což je těžký úkol,
Splacený dluh
O filmovém zpracování Duny se uvažovalo už počátkem sedmdesátých let. Do příprav se zapojili velmistři žánru výtvarné sci-fi Alejandro Jodorowsky, Chris Foss, Jean Giraud a už zmíněný H. R. Giger. Pracovalo se na scénáři a účast jako herci slíbili Orson Welles, Gloria Swansonová, David Carradine, a dokonce i Mick Jagger a Salvador Dali (měl hrát galaktického císaře za honorář 100 tisíc dolarů za minutu). Sám Frank Herbert se angažoval při shromaždování peněz, avšak mety patnácti milionů dolarů se nepodařilo dosáhnout a projekt ztroskotal.
Jodorowského tým ale vypracoval rozsáhlý materiál, který v pozdějších letech poskytl inspiraci pro Hvězdné války nebo pro Terminátora. Jisté je, že veteráni z nedosažené Duny pracovali na Vetřelci, uvedeného do kin roku 1979. Práva na Dunu pak získal v roce 1982 Dino De Laurentis a ten ji skutečně v roce 1984 v režii Davida Lynche realizoval. Šel do velkého rizika, obecně se mělo za to, že je film nenatočitelný. Lynchovo zpracování románu opravdu úspěch nemělo, k adekvátnímu zpracování vysněné říše Herbertovy Duny musela dozrát doba a filmová technika. Monumentální literární dílo je teď převedeno do adekvátní filmové podoby, přičemž nelze opomenout přínos autora hudby Hanse Zimmera. Od prvního pokusu o filmové zpracování tedy uplynulo padesát let. Stálo za to si počkat.
Villeneuvova technická estetika je vedena starostí, aby kosmidla Duny nepřipomínala nic z Hvězdných válek. Což je těžký úkol, když Lucasův vesmír zaplnilo tolik různých tvarů.