Jak je to doopravdy
Tak já vám řeknu, jak je to doopravdy. Touto větou jeden můj přítel, jemuž se v 90. letech poštěstilo v různých restitučních kauzách pobývat občas u soudu, oslovil pana předsedu; a ač předvolán jako svědek, měl co dělat, aby si ho tam rovnou nenechali. Vysvětlovat, že zákony samozřejmě platí, ale v reálném životě se to všechno dělá tak nějak jinak, je jistě nebezpečné; nicméně někdo by to občas říct měl, jinak se to někteří lidé vůbec nedozvědí.
Události kolem covidové pandemie ukázaly, že lidé myslí na svoje dobro, nikoli na stát a jeho dobro. Koho to překvapilo, nebyl zřejmě dostatečně obeznámen s tím, jak je to doopravdy. Zásadní problémy s covidem jsou, že jde o nemoc, která je pro nepatrnou menšinu riskantní velmi a pro velkou většinu nepatrně. U takové nemoci lze očekávat, že většina lidí se jí spontánně bát nebude, takže restriktivní opatření budou respektovat buď z altruismu vůči té menšině, nebo ze strachu ze státu.
Pokud stát po lidech chce něco, co oni sami nechtějí, má v principu dvě možnosti, jak se splnění svého přání domoci: může buď běsnit, nebo prudit, tedy buď model „heydrichiáda“, nebo model „pozdní normalizace“. Obojímu občané víceméně vycházejí vstříc, ale režimu běsnícímu plní jeho přání přece jen ochotněji, zatímco režimu pouze prudícímu se snaží vyhovět jen tak na oko. Když v okamžiku vyhlášení první vlny restrikcí odpověděl sám ministr vnitra na otázku, jaké budou sankce za porušení zákazů, že trestem pro provinilce bude, že někoho nakazí a on umře, bylo zjevné, že na běsnění tento stát nemá koule, a národ zajel do osvědčených kolejí vyhýbání se prudě. Dřív jsme jako chodili do průvodu na Prvního máje, teď jsme jako dodržovali zákaz nočního vycházení.
Shledávám vrcholně nepravděpodobným, aby ve státě, kterému trvalo rok, než se přestala hroutit evidence poznávacích značek, šlapalo něco chytrého
Vládní experti měli zase jinou hračku, totiž „testování a trasování“neboli „chytrou karanténu“. Nevím, jak koho, ale mne, když jsem to heslo slyšel poprvé, ve zlomku vteřiny napadlo „to se u nás určitě nepovede“. Zaprvé shledávám vrcholně nepravděpodobným, aby se ve státě, kterému trvalo snad rok, než se přestala hroutit evidence poznávacích značek, odehrálo něco chytrého; zadruhé to celé vycházelo z víry, že lidé budou ochotně udávat své bližní eráru po vzoru Pavlíka Morozova, ač bylo lze očekávat, že dotázáni hygienickou službou, s kým se stýkali, aby mohli být ti udaní uvrženi do karantény, lidé budou s to zapřít i manželku. Což se i stalo: byly doby, kdy počty hlášených kontaktů klesly pod číslo jedna.
Výsledkem toho, jak je to u nás doopravdy, je, že ačkoli míra a trvání restrikcí byla srovnatelná s evropským standardem, jsme snad nejpromořenější národ světa a víc než jiné země máme naději, že už jsme víceméně za vodou. Život si našel cestičku. Přes všechno, co vláda a její experti prováděli, se to povedlo. Z toho, co tu píšu, by snad někdo mohl vyvodit, že preferuju řízené promořování. Nikoli. Já vám řeknu, jak je to doopravdy: tento stát by tak složitou akci zorganizovat nedokázal.