Kolik přišlo bláznů?
Osobní výběr ze světového tisku
Autor těchto řádek může občas působit jako blázen. Třeba když během pandemie, kdy se jiní starají o očkování či obranu občanských práv, se zajímá o veřejnou dopravu. Zaprvé ji sám celý život používá a zadruhé ji pokládá za zkumavku normálu. Teď se zájem soustředí na dopravu individuální – od bicyklů po elektroauta. Proti nim působí veřejná doprava jako něco překonaného a příliš emisního. Skomírá?
Skomírá. Tvrdí to i Andrew Hawkins na webu The Verge. Jednoho potěší, zjistí-li, že stejně zaměřených bláznů je více. A ještě víc potěší jeho optimistický přístup. V USA, kde bývala pozemní veřejná doprava jen okrajová, je to teď zásadní téma. Souvisí s bilionovým balíkem na zlepšení infrastruktury, z toho 70 miliard dolarů na veřejnou dopravu.
Jak ale píše Hawkins, neméně než o peníze jde o psychiku. Epidemie lidi od veřejné dopravy odradila. Říká to i průvodce článkem, ajťák Caleb Spronk z Minneapolisu, jenž místo metrem chodí do práce pěšky (většinou stejně pracuje distančně). A říkají to i čísla. V loňském lockdownu klesla intenzita veřejné dopravy o 80 %. Po uvolnění se sice vrací zpět, ale málo – autobusová na 80 % úrovně před covidem, kolejová na 40 %. Lidé si prostě zvykli jezdit víc auty a neodradí je ani zvýšená úmrtnost při nehodách. Za rok 2020 vyskočila o sedm, za první kvartál letoška (po uvolnění) o deset procent.
Přes to vše vyznívá Hawkinsovo krédo takto: „Nejde o to, zda veřejná doprava přežije covid. Jde o to, zda my přežijeme bez veřejné dopravy.“Což by autor těchto řádek podepsal.
***
U bláznů ještě zůstaneme. Už léta funguje jeden mediální vzorec. Spáchá-li nějaký násilný čin člověk s „migračním pozadím“, objeví se informace, že byl duševně nemocný, blázen, ba nepříčetný. V takovém množství to působí nepravděpodobně a posiluje to klišé o „prolhaných médiích“. Což vyprovokovalo publicistu Thila Schneidera k textu pro libertariánský web Osa dobra (Achgut.com). Sepsal případy násilí „bláznů“z Německa a položil otázku: „Přijali jsme v roce 2015 skutečně tolik ‚šílenců‘?“
Ta otázka vyprovokovala Wolfganga Meinse k odpovědi na témže webu. A to už je zajímavé, neboť Meins má diplomy z medicíny a psychologie, je univerzitním profesorem psychiatrie a v těchto oborech působí i jako soudní znalec. Tudíž ví, co říká. A ve zkratce říká toto.
V období 2010–2014 německé soudy uznaly za nepříčetné v průměru 526 mužů ročně. Za léta 2015–2019 to bylo 591 mužů ročně, což je nárůst o 12,4 procenta. Počet případů stoupl z 491 (2013) na 698 (2019). Výrazný podíl tu má schizofrenie a příbuzné poruchy. Což nastoluje otázku, zda se mezi migranty či uprchlíky schizofrenie vyskytuje častěji. Proti tomu však stojí empirická zkušenost, která říká, že náchylnost ke schizofrenii vykazuje asi jedno procento populace, a to všude a bez rozdílu pohlaví. Pro žádnou zemi nejsou dokumentovány odchylky nahoru či dolů. Jak to tedy je?
Vyšší četnost „bláznů“mezi přišedšími skutečně je. Ale jasnou příčinu neznáme. Meins zmiňuje studie, které se zabývají otázkami psychosociálního stresu. Ale připomíná, že se pomíjí otázka inteligence (inteligenčního kvocientu IQ), což je podobné, jako kdyby výzkum rakoviny plic pomíjel roli kouření. Inteligence je tu totiž výrazný rizikový faktor. Podle kvalitní švédské studie jeden bod méně na škále IQ znamená vyšší riziko schizofrenie o 3,7 procenta. Přitom rozdělení inteligence vztažené na průměrné hodnoty IQ v populaci států není stejné. Mezi Singapurem (108) a Nigerem (69) je rozdíl 39 bodů. Což samo o sobě nevadí. Tenze ale může nastat, když se ti druzí náhle ocitnou v prostředí prvních.
Jak to souvisí s migranty a uprchlíky mířícími do Evropy? Přesně to nikdo neví, podle Meinse je problém už v tom, že to téma zkoumat prakticky nelze. Kdyby někdo pracoval byť jen s hypotézou, že lidé nejsou stejně inteligentní, vyběhne s ním „zuřící akademický dav“.
Problém je, že to zkoumat nejde. Kdyby někdo pracoval byť jen s hypotézou, že lidé nejsou stejně inteligentní, vyběhne s ním
„zuřící akademický dav“.
***
Na závěr si ještě dopřejme hru se slovíčky. O právě skončené klimatické konferenci v Glasgow se psalo všude. List The New York Times, který samozřejmě fandí záchraně planety a těm, kdo ji prosazují, ten postoj ztělesnil do hesla „Pro život“(Let’s Choose Life). A člověka mimoděk napadne jisté srovnání.
Jde-li o planetu, fanoušci hesla „Pro život“ztělesňují světlo a pokrok. Jde-li o umělé potraty, vyznavači hesla „Pro život“jsou označováni za tmáře a zpátečníky. Neměl by se v tom udělat pořádek? Kdy máme fanouškům života tleskat a kdy je zatracovat?