Dědic Tatanky Iotanky žije
Vědci na základě analýzy DNA získané z vlasů potvrdili totožnost potomků legendárního indiánského náčelníka Sedícího býka
Pomineme-li fiktivního Vinnetoua, je to ten vůbec nejslavnější indián. Náčelník Sedící býk, lakotský lídr a ikona v odporu prérijních indiánů proti příchozím, který měl nebývalý respekt svého lidu i nepřátel... Tatanka Iotanka žil v době turbulentních změn, v letech 1831 až 1890, kdy se měnila tvář Ameriky. Jaký byl on sám?
„Sedící býk si nesmírně vážil svého štítu a kopí. Obě zbraně mu daroval jeho otec během slavnosti k přechodu jinocha mezi válečníky, když ve věku čtrnácti let získal první úspěch v bitvě (takzvaný coup a později i skalp). O štítu se věřilo, že je nadán posvátnou silou... Kopí bylo oblíbenou zbraní Sedícího býka. Tato útočná zbraň symbolizovala jeho význam pro hunkapské Siouxy (Lakoty) v období mezi bitvou na Killdeer Mountain roku 1864 a rokem 1869, kdy se kmeny rozštěpily; během těchto let se stal nejvýznamnějším a nejúspěšnějším bojovníkem proti bělochům. Štít ztělesňoval úlohu Sedícího býka v letech 1869 až 1881, do chvíle, kdy se vzdal. Jako hlavní vůdce těch Lakotů, kteří neuzavřeli smlouvu, bránil svůj lid a svou zem proti pronikání bělochů a jejich agresivitě. Stal se štítem Lakotů,“píše Robert M. Utley v prologu kultovního životopisu nazvaného, jak jinak, Kopí a štít (1993, česky 1999).
Žádné povídačky, nýbrž věda
Který indián by nechtěl takového pradědečka? K Tatankově odkazu se tak hlásí plejáda lidí; někteří se považují za jeho fiktivní či skutečné příbuzné. Vždyť měl nejméně pět historicky známých dětí: dcery Stojí svatá, Mnoho koní, Rozhlíží se v chůzi a syny Vraní nohu i Nakicipu čili Williama Sedícího býka. Na orální tradici a zapsané rodokmeny, jež mají prokazovat následnictví a status pravnuka, se odvolával i Ernie LaPointe, jemuž je 73 let.
„To by mohl říci každý,“slýchával aktivista a veterán z Vietnamu, jenž žije ve státě Jižní Dakota dle tradic prérijních indiánů: vypráví příběhy, dodržuje rituály a v nadaci Sitting Bull Family Foundation pečuje o odkaz duchovního vůdce „Siouxů“. V roce 2007 se s dalšími příbuznými zasadil o repatriaci jedné z mála muzejních památek – a sice vlasové, skalpové lokny, kterou si indiáni včetně Tatanky Iotanky hrdě (a pro soky i vyzývavě) česali. Byla v archivu uznávané Smithsonian Institution, jež k vydání artefaktu svolila. V prosinci téhož roku se pak většině vlasových ostatků dostalo nativního „pohřbu“žehem, nicméně LaPointe se domluvil s vědcem světového věhlasu, špičkovým genetikem Eskem Willerslevem z Cambridge a z Ludbeck Foudation GeoGenetics Centre při Kodaňské univerzitě.
„Sedící býk byl vždy mým hrdinou, už od klučičích let. Oceňuji jeho kuráž, drajv. Proto jsem se málem zakuckal kafem, když jsem si v jednom časopise četl, že muzeum bude vracet vlasy Sedícího býka panu LaPointemu a jeho třem sestrám v souladu s legislativou o návratu nativních objektů,“vypráví profesor Willerslev, který je autorem více než tří stovek studií, jež mají přes třicet tisíc citací a jeho Hirschův index hravě překračuje stovku – věru elitní hranici.
A takovýhle expert, jenž se věnuje výzkumu starobylé DNA – neandertálské či u evolučně moderních lidí – dostal nápad. Zjistíme, zda jsou oba indiáni skutečně příbuzní! „Napsal jsem tudíž Erniemu LaPointemu, vše mu vysvětlil, přiznal se k obdivu pro Sedícího býka a navrhl, že by pro mne bylo velikou poctou porovnat jeho vlastní DNA a DNA jeho sester s genetickou stopou v lokně indiánského náčelníka,“uvedl Willerslev v tiskové zprávě, která následovala po vydání vědecké studie v časopise Science Advances. Ta dokazuje „tatankovskou“přízeň.
Autosomální DNA jako důkaz
Článek vyšel koncem října a je pod ním uvedeno sedm vědců z renomovaných institucí: vedle Kodaně také z Toulouse, Moskvy a Washingtonu. „Abychom potvrdili LaPointeho nároky na spřízněnost s legendárním náčelníkem, zajistili jsme drobné množství genomických dat ze skalpové lokny Sedícího býka. Ta jsme porovnali s daty LaPointeho a dalších Lakotů-Siouxů s využitím nového pravděpodobnostního přístupu a vyvozujeme, že dotyčný je pravnukem Sedícího býka. Podle našich znalostí se jedná o první publikaci, jež takto potvrzuje rodinné spojení mezi současnou a historickou osobností na základě omezeného množství DNA. Tato studie tím otevírá možnosti rozšíření genealogických výzkumů,“uvádí abstrakt studie.
Vědci využili nového přístupu k fragmentům takzvaně autosomální DNA, kdy lze jakoby „dosledovat“shodu u ženských i mužských příbuzných. Historický vzorek získali z vlasů, moderní specimeny pak ze slin čtrnácti soudobých Lakotů. Ústřižek kštice o délce asi šesti centimetrů však byl extrémně poničený, poněvadž přes sto let ležel v depozitáři při běžné pokojové teplotě. Vědcům proto trvalo takřka čtrnáct let (!), než se jim po marných pokusech podařilo extrahovat z vlasů dostatečně kvalitní části DNA. A potěšit tím indiány.
Nová technika se mírně liší od tradičních analýz genetického materiálu. „Nyní už můžete, v principu, zkoumat, co chcete – a to od psanců, jako byl Jesse James, až po carskou rodinu ruských Romanovců. Pokud tedy máte přístup k jejich staré DNA: typicky vyextrahované z jejich kostí, vlasů nebo zubů. Už to půjde takto zjišťovat,“akcentuje genetik Willerslev.
Mimochodem: nedávná kontroverzní exhumace „otce genetiky“, tedy opata brněnských augustiniánů Gregora Johanna
Mendela (1822–1884), kterou se prezentovala Masarykova univerzita, využila k porovnání kosterních pozůstatků z jeho hrobu i zachovalý vlas v jedné z jeho knih. Z vlasů lze zjišťovat mnohé: kupříkladu již v roce 2007 dokázali bioarcheologové vyčíst z izotopové analýzy vlasů u inckých dětských obětí vysoko v horách, že byly děti před smrtí nejspíše tři čtyři měsíce vykrmovány a pak zdrogovány (kokou), než položily v obřadu capacocha své životy za Velkého Inku. Jinde v Peru, v nekropoli Wari-Kayan pod Andami, zase vědci dokázali ze zbytků kadeří na čtrnácti lebkách a z naměřených hodnot keratinu vyvodit, jak se asi „praindiáni“stravovali a jak žili před 2000 lety! Jde o další příklady, kdy se nejmodernější přírodovědné postupy spojují s poznatky antropologické a historické vědy.
Kde spočine Sedící býk
Potvrzení přízně s velkým válečníkem a lakotským „svatým mužem“LaPointeho samozřejmě těší: „Nový výzkum je další cestou, jak potvrdit moji linii vedoucí až k pradědečkovi. Lidé to totiž zpochybňovali, co si jen jako dítě pamatuji. Ztrpčují vám život, kamkoliv si sednete – a nejspíše budou nadále rozporovat i nová vědecká zjištění,“řekl LaPointe agentuře Reuters, přičemž věří, že jakožto právoplatný dědic získává přístup a možnosti k potvrzení jednoho ze dvou míst, kde údajně leží ostatky Tatanky Iotanky – a to buď v Severní, či Jižní Dakotě.
Jak řekl listu The New York Times, touží zajistit svému pradědovi důstojné místo jeho posledního odpočinku, neboť zmíněné lokality byly různým způsobem znesvěceny – ta jihodakotská poblíž Mobridge, kam měly být kosti z Fort Yates převezeny v roce 1953, vítá návštevníky rozbitými lahvemi od piva a použitými kondomy. „Lidé tam chodí pařit,“řekl deníku LaPointe, jemuž však oponují místní, kteří se nechtějí vzdát své atrakce... Rýsuje se tak právní spor.
Po lítých bitvách se musel Sedící býk v roce 1881 nevyhnutelně vzdát armádě, následně jezdil po světě i ve Wild West Show podnikavého Buffalo Billa, ale nakonec putoval do dakotské rezervace Standing Rock, kde byl 15. prosince 1890 zabit při zuřivé rozmíšce s 39 vládními indiánskými agenty, policisty. Jak tedy přesně skonal onen legendární náčelník?
„Sedící býk couvl. Býčí hlava a Oholená hlava jej stiskli pevněji a přitáhli k sobě. Červený tomahavk zatlačil zezadu. Vlekli jej k čekajícímu koni... Dav zdivočel. Lidé hrozili pěstmi, spílali policistům a křičeli: ,Nemůžete odvést našeho náčelníka!‘ ,Policisté se snažili udržet pořádek,‘ vzpomíná Osamělý muž, ,ale bylo to jako chtít uklidnit prérijní požár.‘ Náhle (indián) Chytá medvěda pozvedl k rameni winchestrovku, zamířil a stiskl kohoutek. Kulka vnikla Býčí hlavě do pravého boku a srazila ho k zemi. Jak padal, natočil svůj revolver a střelil Sedícího býka do prsou. Červený tomahavk jej další ranou zasáhl do hlavy. O okamžik později střelil Buší do kotle Oholenou hlavu do břicha. Všichni tři padli na jednu hromadu... Rozezlení přívrženci Sedícího býka se vrhli na kovová prsa (čili policisty) noži, kyji a střelnými zbraněmi. Byla to zuřivá bitva bez distance, po malém bitevním poli křižovaly naslepo vystřelené kulky,“popisuje divou scénu pohnutého zatýkání, jak ji zrekonstruoval již citovaný životopisec Utley.
Na místě zůstalo plno mrtvol. Šest agentů padlo hned, další dva zemřeli na zranění krátce poté a policisté v této vřavě zabili dalších sedm indiánů, dva koně a hlavně: Sedícího býka, velkého Tatanku Iotanku. Den poté, když si major James M. Walsh přečetl noviny, napsal tato slova: „Býk, král lidu divokého ducha, nemohl žít v otroctví chudoby a žebroty, aniž by trpěl velkou duševní bolestí, a smrt mu byla vysvobozením (...) Historie nám neříká, že by někdy žil větší indián než Býk, byl Mohamedem svého lidu, byl zákonem a králem Siouxů.“
Byl legendou. Lakotský náčelník Sedící býk prý ve svých vizích předvídal i slavnou bitvu u Little Bighornu v červnu 1876; málokterý indián měl tak všeobecný respekt. Vědci nyní inovativní analýzou DNA z vlasů potvrdili, že Ernie LaPointe z Dakoty je jeho žijícím potomkem.
Sedící býk měl nejméně pět historicky známých dětí: dcery Stojí svatá, Mnoho koní, Rozhlíží se v chůzi a syny Vraní nohu i Nakicipu čili
Williama Sedícího býka
Z vlasů lze zjistit mnohé: např. u inckých dětských obětí víme, že děti byly před smrtí nejspíše tři čtyři měsíce vykrmovány a pak zdrogovány, než položily životy za Velkého Inku
Autor je vědeckým novinářem, napsal knihu Dějiny vlasů (2018) a nyní působí na Univerzitě Karlově