Mým ideálem je dospět do dětství
Druhá světová válka ukončila jeho tvůrčí epochu i život, a tak dnes z díla polského autora Bruna Schulze máme pouze torzo, dva prozaické soubory. Ty nyní doplňuje Kniha dopisů, jež – nepřekvapivě – přináší též pouze zlomek schulzovské korespondence. Zbytek rozmetaly válečné běsy.
Bruno Schulz v dochovaných dopisech velmi často píše, že nemá čas na psaní. Stejně tak opakovaně zmiňuje svůj úmysl opustit rodnou Drohobyč – odejít do Varšavy či aspoň do Lvova –, nicméně nikdy to neudělal. Dokonce přátelé měli připravovat jeho útěk ještě z drohobyčského ghetta, ale k němu už nedošlo. Devatenáctého listopadu 1942 byl zastřelen, přičemž šlo o vyřizování účtů mezi gestapáky. Jeden Bruna Schulze chránil a využíval jeho výtvarného talentu, druhý ho zastřelil, neboť věděl, že na něm ten první lpí. Doslova se traduje tato věta: „Tys zabil mýho Žida, tak já teď zabiju toho tvýho…“
To byl konec velké polské meziválečné trojice: Stanisława Ignacyho Witkiewicze, Bruna Schulze a Witolda Gombrowicze. Byla to trojice velmi různorodá. První byl třeba o téměř dvacet let starší než ten třetí. Witkiewicz většinou pobýval v Zakopaném, Schulz v Drohobyči a Gombrowicz ve Varšavě. Pocházeli z různých společenských vrstev a žili naprosto odlišně. Witkiewicz experimentoval nejen v literatuře, ale i s drogami, Schulz byl židovský kantor věčně zápasící s finančním nedostatkem a Gombrowicz zas hejsek ze šlechtické rodiny poflakující se po varšavských kavárnách, jehož na prahu třicítky tetičky nesměle upozornily, že by už měl začít něco dělat, a tak vydal povídkový debut Zápisník z období dospívání (1933).
Přesto se dali dohromady. Chtělo by se říct, že se bez jakéhokoli zaváhání poznali v davu. Komunikace těchto tří osobností je též nejdojemnější součástí nyní česky vydané Knihy dopisů Bruna Schulze. V jednom z nich čteme: „Je to divný pocit, být si s někým tak blízko a najednou vidět, jak se z něj vyloupne génius. Gombrowicz je geniální.“Řeč je pochopitelně o románu Ferdydurke (1937). Pozoruhodné je pak Witkiewiczovo rozloučení v dopisu Brunu Schulzovi: „Snad nás Gombrowicz nerozdělí.“
Akrobat a vězeň
Ne, rozdělila je válka. Witkiewicz spáchal sebevraždu na útěku před německým vpádem do Polska, když se dozvěděl, že z druhé strany napadl jeho zemi i Sovětský svaz. To už zemanský synek Gombrowicz dlel shodou šťastných okolností na palubě parníku Chrobry a nevědomky mířil do dlouholetého argentinského exilu. A Bruno Schulz? Jako vždy zůstal doma.
V roce 1968 česky vyšly obě knihy Bruna Schulze – Skořicové krámy (1934) a Sanatorium Na Věčnosti (1937) – v jednom svazku, podruhé pod názvem Republika snů v osmdesátých letech, kdy se rovněž na pultech českých knihkupectví objevil soubor her Stanisława Ignacyho Witkiewicze. Gombrowicz zde mohl začít vycházet až po sametové revoluci a dnes je v češtině kompletní, což bylo velmi nutné splacení dluhu. Ten nyní tak ještě stále zůstává nezapraven u Witkiewicze.
V Knize dopisů Bruno Schulz (1892–1942) též často zmiňuje, že píše Mesiáše, nedokončený román, jehož rukopis se nikdy nenašel. Česky je již léta k dispozici román izraelského autora Davida Grossmana Viz LÁSKA (1986), kde se hlavní hrdina Momik snaží vytvořit vizi, že se Brunu Schulzovi podařilo uniknout ze spárů nacistů. O jeho knihách, včetně Mesiáše, se zde mluví jako o lešeních, která ho uvěznila ve světě literatury: „Bruno si v tu chvíli uvědomil, že většinu života strávil jako odvážný akrobat na vrcholu vysokého lešení a že pořád dával pozor, aby se nepodíval dovnitř, dolů, protože když se tam podívá, zachvátí ho strach a smutek a on bude vědět, že není akrobat, nýbrž vězeň.“
Rozumět tajemství
„Gombrowicz odhalil a v plné šíři docenil základní význam problému formy. Můžeme říci společně s Gombrowiczem, že celá lidská kultura je systémem forem, v nichž se člověk sám vidí a v nichž se rovněž ukazuje druhému člověku. Člověk nesnáší svou nahotu, nepřichází do styku ani se sebou samým, ani se svými bližními jinak než prostřednictvím forem, stylů a masek,“píše Bruno Schulz v recenzi Ferdydurke v časopise Skamander.
Bruno Schulz (1892–1942) zde úžasně pojmenovává Gombrowiczovo ústřední téma, jež – jak čteme i na začátku Ferdydurke – vyvstalo „díky“debutu Zápisník z období dospívání. Řada kritiků se totiž tehdy chytla názvu a naobědvaně konstatovala, že povídkový soubor opravdu působí nezrale. Proto se poťouchlý Witold Gombrowicz stal vlajkonošem věčné nedospělosti a zelenáčství a jal se podrobovat onu vážnou dospělost analýze, kritice a zesměšňování.
Kdo nečetl Ferdydurke a Skořicové krámy, o hodně se ochudil, jelikož je to moderní literatura nejvyššího řádu – tady opravdu nejde o chválení polské literatury v rámci slovanské vzájemnosti. Zatímco Gombrowicz se stal expertem na nezralost a přetvářku, Schulz vycházel z prvotního vnímání dětských očí. V dopise Witkiewiczovi píše: „Ty rané obrazy určují umělcům hranice jejich tvorby. Jejich tvorba je dedukcí z již hotových předpokladů. Neobjevují už potom nic nového, učí se už jen stále lépe rozumět tajemství, jež jim bylo svěřeno na počátku, a jejich tvorba je neustále exegezí, komentářem k tomu jedinému textu, jenž jim byl dán. Ostatně umění nerozřeší toto tajemství. To zůstává nevyřešeno.“
A jinde ještě dodává: „Mým ideálem je ,dospět‘ do dětství. To by teprve byla skutečná dospělost.“
Z mistrovství Skořicových krámů můžeme ukázat aspoň popisy příbuzných: „Teta si naříkala. To byl zásadní tón jejího hovoru, hlas toho bílého a plodného masa, roztékajícího se už jakoby za hranice osoby, která jen obtížně udržovala spojitost v poutech individuální formy, a dokonce i v tom skupenství už znásobená a hotová rozpadnout se, rozvětvit a rozsypat v rodinu. Byla to plodnost téměř samoplodivá, ženskost chorobně vybujelá a pozbavená všech zábran.“
Strýc Karel zase poté, co rodinu poslal na prázdniny, propadá nočnímu hýření, a tak se domů vracívá unavený a rovnou míří do postele: „Zápasil ve spánku s těmi peřinami jako plavec s vodou, hnětl je a mísil tělem jako obrovskou díži těsta, do které se propadal, a za šerého úsvitu se budil, upachtěný a zalitý potem, vyvržený na břeh haldy polštářů, které nedokázal při těžkých nočních zápasech přemoci.“
A pak je tu vše přebíjející postava otce: „Od té doby jsme se otce zřekli. Podobnost se švábem se projevovala den ode dne výrazněji – můj otec se měnil ve švába.“
Psaní o otci, změna v brouka, to zní povědomě… Navíc když Bruno Schulz přeložil a ilustroval Kafkův Proces.
Kniha dopisů, jejímž editorem byl Jerzy Ficowski a již nyní vydalo v překladu Halene Palkové nakladatelství Protimluv, obsahuje jen torzo schulzovské korespondence, neboť přestože se mnozí adresáti snažili ze všech sil tyto listy uchovat – zakopali je na zahradě či schovali na půdě –, většinou se nedochovaly, jelikož válečné „orbě“padly za oběť i zmíněné skrýše.
Navzdory tomu z dochovaného vidíme, že Bruno Schulz je v korespondenci s leckým běžně poněkud neupřímný – jak to možná mnozí známe od někoho, kdo se cítí být odstrčen od centra a nechce si to s nikým raději rozházet. Je v tom zkrátka jistá taktika, někdy dokonce poníženost. Ostatně sám v jiných dopisech ve chvíli upřímnosti tuto neupřímnost přiznává. Na rovinu pak může mluvit s těmi, kteří jsou na jeho úrovni, což jsou již zmínění Witkiewicz a Gombrowicz. Jako by i jim patřilo toto povzdychnutí: „Už tak dlouho jsem neviděl ,lidi‘. Protože to, co tu potkávám, je možné nazvat lidmi pouze s jistou nadsázkou, v nějakém ironickém, přeneseném významu. Život by mohl být krásný.“
Hledání náhradní matky
Vedle dopisů je nutno číst editorské poznámky, především ty životopisné, které většinou mají tragické vyústění v čase války. Dále z korespondence získáme bližší představu o Brunu Schulzovi samotném – byl nebohým učitelem, jenž vedle malování musel začít učit též ruční práce, což ho nebavilo a stravovalo. Neustále opakoval, že kvůli práci ve škole nemůže psát. Proto se mu údajně nedařilo psaní Mesiáše a po úspěchu Skořicových krámů publikoval už pouze soubor starších novel Sanatorium Na Věčnosti. Nikde ovšem není psáno, že dostatek času by vedl k soustavnému psaní, tak jednoduché to nebývá. Leckdy to může být obráceně: nedostatek času je kýženou výmluvou, když se psaní nedaří.
Haličský učitel s prázdnou kapsou byl rovněž velkým obdivovatelem dalšího pražského rodáka, Rainera Marii Rilkeho. Německy potom také napsal novelu, s níž se ucházel o přízeň Thomase Manna, kterého taktéž ctil. Sledujeme i autorovu snahu dosáhnout italského překladu Skořicových krámů a vyjet do Paříže, což se mu nakonec nedlouho před válkou povedlo. Tam ale slavil daleko větší úspěch s univerzálním jazykem, tedy se svými výtvarnými pracemi.
Především však čtenáře úplně znehybňuje ta promarněná šance. Kdyby v Paříži zůstal a následně pokračoval dál, mohl se zachránit. Probírání politické situace se nicméně v dochované korespondenci neobjevuje. Pořád jen osobní ústrky, záležitosti kolem Schulzova díla a žádosti o to, aby mu někdo s něčím pomohl – nejčastěji ve Varšavě a nejčastěji se jedná o ženy.
Jako by chtěl, aby mu tyto přítelkyně byly náhradními matkami – a tak si trochu ulevil od toho, že doma neměl na vybranou: ač starý mládenec, musel opatřit obživu několika členů rodiny. Mezi jeho dobrými dušemi byla i Zofia Nałkowska, jež se zasloužila o vydání Skořicových krámů a kterou máme trvale přítomnou v české literatuře díky citaci povídky „U trati“v Kolářových Prométheových játrech.
Dlouho se také Bruno Schulz připravoval na přestěhování, soužití a sňatek se snoubenkou Junou. Tak dlouho, až se rozešli. Mimochodem, již do Varšavy přestěhovaná a nudnou prací uvláčená Juna se tehdy pokusila o sebevraždu. V neposlední řadě je tak nutno zmínit, že i unikání před konečným ženským sevřením má v Schulzově případě mnoho kafkovských příznaků. Vévodí nerozhodnost a odkládání rozhodnutí.
„Už tak dlouho jsem neviděl ,lidi‘. Protože to, co tu potkávám, je možné nazvat lidmi pouze s jistou nadsázkou, v nějakém ironickém, přeneseném významu.“
Mytický matečník
Kniha dopisů je pozoruhodným čtením, avšak bez toho, že pisatelem či adresátem je autor Skořicových krámů, by pochopitelně ztrácela na významu. Sám Bruno Schulz v jednom z dopisů přiznává, že texty jeho první knihy vlastně z korespondence vzešly, utvářely se v ní: „V psaní dopisů jsem se kdysi vyžíval, byla to tehdy moje jediná tvorba.“
Později přidává brilantní charakteristiku svého skvostného debutu: „K jakému žánru patří Skořicové krámy? Jak je klasifikovat? Považuji Krámy za autobiografický román… Cítil jsem vždy, že kořeny individuálního ducha, sledované dostatečně daleko do hloubi, se ztrácejí v jakémsi mytickém matečníku. To je konečné dno, pod nějž už není možné jít.“
Díky Skořicovým krámům, jež nadchly polskou literární obec, si našel Bruno Schulz spoustu přátel na dálku. A také byl žádán ze všech stran, aby přispěl do toho či onoho periodika. On se ovšem potýkal s nedostatkem času, únavou z učení, s nemocemi a nerozhodností. Dokonce rouhačsky zmiňuje, že vstoupil do nové etapy života, jíž „dominuje velké a zásadní rozčarování – nicota života“: „Mně se zdá, že svět začal být nudný.“Jindy v tom ale spatřuje další bod spojující jej s autorem Ferdydurke a vzdalující je konvenčnímu bytí: „Nuda, Witolde, spásná nuda! To je naše vysoká askeze, to je naše vybíravost, která nám nedovoluje účastnit se hodokvasů života, to je neúplatnost našeho vkusu, zapřisáhlého novým a neznámým pokrmům.“Nepřipomíná to Kafkova Umělce v hladovění?