Naši africkou cestu už nikdo nezopakuje

LN Když jste před několika lety navštívil Afriku téměř po půlstoletí od slavné cesty s Jiřím Hanzelkou, co to s vámi udělalo?

Mívám z toho dva pocity. Ten první je nostalgie. Angláni říkají: Nevracej se do minulosti! Poněvadž to je vždycky spojené se světabolem. Že vám utekl život, že jste o padesát let starší. A ten druhý poznatek je ještě smutnější: ať jsme dřív přijeli kamkoli, do Egypta, do Efezu v Turecku nebo jordánské Petry, byli jsme tam často jediní návštěvníci. Teď tam je zaparkovaných dvacet autokarů, vyhrnou se z nich davy lidstva, jeden druhého odstrkuje, aby měl lepší záběr. Památky se tak devastují.

LN Dá se té devastaci zabránit?

Dá. Ve francouzských jeskyních Lascaux, kde jsou známé pravěké malby, návštěvníci škodili jen tím, že vydechovali výpary. Archeologové a paleontologové se pořádně vyděsili, vše nafilmovali a zdokumentovali. Trojrozměrně, stereoskopicky, já nevím, co všechno ještě. A pak řekli: Chceš se na to podívat? Tady máš internet, koukni na to, ale dovnitř nesmíš.

LN Existuje podle vás ještě místo, které turisti neobjevili?

Při své druhé cestě do Austrálie, v roce 1994, jsem se díky kurátorovi Darwinského muzea, kterým je krajan George Chaloupka, dostal do oblasti, kam se nesmí. Byl to jeden z mých největších zážitků v životě. Tam jsem viděl neuvěřitelné věci a uvědomil si, jak máme oproti Aboridžincům, tedy Austrálcům (původní obyvatelé kontinentu) krátké dějiny. Palacký se dostal v Dějinách národu českého v Čechách a na Moravě do 8. století, ale co je předtím, nikdo neví. Ale tam v té Austrálii to mají namalované a počítají to na desítky tisíc let. Panebože, naši praprapředci tady ještě lozili po větvích jako orangutani a oni už tam malovali věci! Kdyby to viděl Picasso, polezou mu oči z důlků. To je moderna! Máte tam například namalovaný porod ve vodě, žena tam splývá a při tom rodí mytologického duhového hada. Had je podle jejich víry bytost, která vytvořila svět.

LN Jak lidi v zahraničí reagovali před půlstoletím, když zjistili, že jste Čech? A co říkají teď?

Když jsme odjížděli, byly dva roky po válce. My jsme byli součástí zvítězivší části světa. Když jsem řekl Czechoslovakia nebo Tchécoslovaquie, bylo to, jako když pustíte zlatý dukát na mramor. To zazvonilo. Viděli ten krásnej auťák, který byl naprosto exkluzivní. Teď když řeknete Česká republika nebo Tschechien nebo jak se to dneska zkracuje, tak lidi nevědí, co to je. Rozpad státu nás stál příznivý zvuk toho dukátu. Tehdy nás znali především jako průmyslovou velmoc. Byli jsme co do průmyslové potence na hlavu na osmém nebo devátém místě na světě. Dneska jsme někde na chvostu, předběhl nás asijský východ. Ale já věřím, že to dohoníme.

LN Kdyby vám dnes bylo dvacet, kam byste vyrazil?

Asi bych se specializoval na Austrálii nebo bych vzal Afriku z druhého konce. Ale víte, já jsem rád, že jsme tam byli v době – i když to bylo ještě v takzvané koloniální Africe –, kdy se tam lidi chovali až na nepatrné výjimky přátelsky. Dneska už bohužel tu naši trasu nikdo nezopakuje, i když technicky to není terénním vozidlem problém. Ale v každé druhé třetí zemi na naší někdejší trase čekají hrdlořezové. Nebo tam jsou občanské války. Kdo by si dnes troufl projet třeba Somálskem, alžírským vnitrozemím nebo Súdánem? Nebo to, co se dělo mezi Tutsiy a Hutuy v jednom z nejkouzelnějších koutů světa, jaké jsem kdy viděl, ve Rwandě u jezera Kivu? Milion lidí povražděných, rozpáraných. Šílený.

Když jsem dřív ve světě řekl Czechoslovakia, tak to zazvonilo. Brali nás jako průmyslovou velmoc. Dneska jsme někde na chvostu, ale věřím, že to dohoníme, řekl Miroslav Zikmund v rozhovoru, který LN poskytl v dubnu 2005 a jehož část dnes přinášíme.

LN Se světem to tedy podle vás jde od desíti k pěti?

Já jsem v gruntu optimista. Ale hodně věcí mě naplňuje obavami. Lidstvo je nenapravitelné. Od Ábela s Kainem, kteří si to spolu rozdali, to tak pokračuje dál. Celé dějiny lidstva jsou jenom vraždy, krev, pomsta, závist, nenávist, zmocnit se majetku toho druhého...