Reformátor, nebo spasitel? P
Volby prezidenta Francie? Plebiscit o Macronovi. A do hry vstupuje šarlatán Zemmour
rezidentská kampaň k volbám na jaře příštího roku žije zatím více v médiích než ve všedním životě Francouzů. Přívalové vlny nekončící koronavirové pandemie a na ně reagující celostátní i lokální opatření dělají starost občanům podstatně více než započatý seriál, v němž defilují potenciální nebo již deklarovaní prezidentští kandidáti.
Ze současné společenské nálady a z aktualit, které staví do popředí komentáře ve sdělovacích prostředcích, lze momentálně usoudit jen tolik, že o křeslo v Elysejském paláci se v rozhodujícím kole velmi pravděpodobně neutkají kandidáti tradiční pravice a levice, což se stalo naposledy v roce 2012 v případě Sarkozyho a Hollanda. K rozostření pravolevého vzorce se přidává nevýraznost zastánců „zelené“politiky a tápaní tradiční pravice, zda liberální kapitalismus více regulovat, či mu přidat na národní identitě. Volby budou zřejmě plebiscitem o Macronově reformismu. Reformátor, nebo spasitel? Není vyloučeno, že současná znepokojení a obavy postaví před francouzské voliče takovou alternativu.
Zamlžená perspektiva
Koronavirová nákaza posílila tak či onak obavy z budoucnosti a zamlžuje perspektivu. Lze tedy pochopit, že se ve celospolečenském uvažování uchycují témata sebeobrany na úkor humánní solidarity. Snáze se věří idealizovaným tradicím, protože to vypadá jako větší jistota než nepohodlná sázka na odvahu kráčet mlhami jen s oporou rozumu a hodnot demokracie.
V atmosféře společnosti, které vévodí obavy z klesající kupní síly spolu s rostoucí cenou pohonných hmot a perspektivou dražší energie, se zájmu běžného Francouze valně nedotýká vypjatá starost o francouzskou identitu, hlasitě dnes rezonující za nemálého přispění médií v rozbíhající se prezidentské kampani. Oslabená schopnost převádět zásadní sociální a ekonomická témata do řeči politiky nabízí šanci šarlatánům a demagogům. Programem jsou jim jednoduché a snadno čitelné argumenty. Využívajíce své vychytralosti, staví slabost jedněch proti slabosti druhých vlastně jen s jediným cílem – sobecky uspět.
Frapantní příklad takové vychytralosti nabízí nyní Éric Zemmour, politický komentátor a od úterý také deklarovaný prezidentský kandidát. Má za sebou dlouhou kariéru „nekorektního“interpreta společensko-politických jevů ve Francii. Jeho kontroverzní názory zvedaly sledovanost zpravodajské TV CNews, kde působil, a byly většinou veřejně odsuzovány. Nyní na sebe strhává pozornost jeho téma „velké výměny“, rozuměj zavalení Evropy cizorodou muslimskou populací; teorie, které dělá reklamu, byť není jejím autorem.
Chtě nechtě se téma dostalo do předvolebních diskusí. Národní sdružení Marine Le Penové, ale i řada Republikánů bere „přistěhovaleckou hrozbu“vážně. Ale ani ostatní kandidáti zcela neuniknou tématu obrany francouzskosti, ať ve významu ochrany domácí výroby a sekulárního školství nebo přímo obrany země před nelegálním přístěhovalectvím. Je realitou, že francouzská společnost se potýká s agresivními nároky na identitu jak ze strany islamistů, tak ze strany domácích politiků, kteří obranu francouzské identity a znepokojení nad její budoucností vpisují do popředí svého programu.
Rozhodující bude, s jakým ohlasem se obranářské přístupy setkají ve voličských základnách jednotlivých politických uskupení či v jaké míře vyvolají nezájem jít k volbám. Republikáni mají celkem jasné voličské zázemí v bohatších středních a vyšších vrstvách, v rodinách kulturně i společensky tradičně zakotvených. Národní sdružení Le Penové, snažící se zbavit nebo alespoň zakrýt část svých extrémních příznivců, si už upevnilo přízeň části lidových vrstev a živnostníků v lokalitách izolovaného venkova a míst, kde se postrádá ochranná „ruka státu“. Hnutí žlutých vest, které vzniklo před dvěma lety a dnes tápe, hledá motivaci ve spolku s odpůrci protipandemických opatření státu, přivedlo lepenisty lovit voliče v těchto lagunách protestů.
Oproti tomu Zemmour takové sociální zakotvení nemá. Vystupuje jako mluvčí mlčící většiny, což je praktičtější: když ta většina mlčí, může jejím jménem říkat, co ho napadne. Brojí proti konglomerátu více či méně stínových a smíšených menšin ve službách globalizovaného liberalismu a „hominismu“(hanlivý posměšek na adresu lidských práv) údajně ničícího francouzského génia.
V celospolečenském uvažování se uchycují témata sebeobrany na úkor
humánní solidarity
Kdo do druhého kola
Namístě je otázka, jak tyto názorové hrátky ovlivňují chování prezidenta Macrona, zatím sice nevyhlášeného kandidáta na příští mandát, ale nepochybně zájemce o další pětiletí v Elysejském paláci. Volební odhady zatím staví Macrona do čela možných uchazečů o příští prezidentský post. Zemmourova kandidatura nenechává prezidentovo okolí v klidu. Šarlatán sice vezme hlasy pro Le Penovou, ale tím nabídne šanci na druhé kolo kandidátovi Republikánů. To může být těžší soupeř než v řadě témat nejistá Le Penová. V předchozích týdnech nabídl každý prezidentský projev na veřejnosti nepřímou narážku na Zemmourovy postoje. Třeba jen: „Na potíže doby se nereaguje nostalgií po minulosti, která již není“či „Všichni naši krajané nás sledují bez ohledu na to, co je zrovna ve vzduchu“. Macron nemůže mlčet k šarlatánským polopravdám a nepravdám. Ostatně, nejde jen o taktiku upjatou na předvolební odhady. Ale matematika přece zůstává ve hře. Je třeba počkat, zda se Zemmourovi podaří získat nezbytných 500 podpisů veřejných činitelů na podporu své kandidatury. A tak zdaleka není hotovo.