O bíťácích a covidistech

Když jedu z práce vyčerpaná, nepustím si v autě stanici Vltava jako obvykle, ale naladím Rádio Beat – oldies music mi vždycky spolehlivě zlepší náladu a vyčistí hlavu. Pokaždé mě ale podráždí, když jsem spolu s ostatními posluchači moderátorem žoviálně označovaná za bíťáka. Připadá mi to dětinské a vnímám v tom umělou snahu posilovat dojem komunity. Uživatel navigační aplikace Waze zase může na mapě sledovat, kde se kolem něj pohybují další wazeři. Nejspíš na tom nic není, ale přimělo mě to prozkoumat další slova označující rozmanité skupiny a platformy. Odkud se berou? A nesou jejich koncovky různý nádech?

Ukázalo se, že familiární označení posluchačů rozhlasových stanic koncovkou –áci je poměrně rozšířené: doloženi jsou kissáci i impulzáci. Tento jev (podobně jako třeba tykání volajícím posluchačům) se považuje za jeden z typických rys tzv. infotainmentu, nepříliš seriózní žurnalistiky usilující o pobavení či vyvolání emocí. Stanice Vltava naštěstí svoje příznivce takto neoslovuje; kdyby to dělala, nejspíš by je nenazývala vltaváci, ale spíš vltavané...

Podezřelejší jsou naopak –isti; asi proto, že za každým –istou stojí nějaký ten –ismus.

Takže označení „covidista“odkazuje na pojmy „fašista“či „komunista“

Podívejme se koncovkám na zoubek. Různé –áky často vypouštějí do prostoru pracovníci médií, viz v pořadu Déčko tamtamáci a planeťáci, dětští diváci dvou různých pořadů, nebo až odporní tojáci a tojačky, označující čtenáře někdejšího dětského časopisu To já. Jiní –áci ale vznikají spontánně: jde o typicky českou koncovku s nespisovným nádechem: skejťáci, snowboarďáci, ajťáci, moje generace si dobře pamatuje na nesmiřitelné subkultury somráků a veksláků. Fanoušci literárních žánrů se na svých conech dělí na komiksáky či fantazáky, pracovníci ministerstva zahraničí (lidově řečeného zamini) se prý označují za zamiňáky a zamiňačky. V politice jsou odéésáci a espéďáci, které z hlediska koncovky zajímavě doplňují topkaři.

A co takhle –eři? Terčem odsudků je aktuálně antivakcer, ale známe i blogery a youtubery a jde skutečně o koncovku z hlediska expresivity neutrální, protože je prostě převzatá z angličtiny. Podezřelejší jsou naopak –isti; asi proto, že za každým –istou stojí nějaký ten –ismus. Takže když jisté skupiny označují prosazovatele epidemiologických opatření za covidisty (a ne třeba coviďáky), polovědomě nebo cíleně tím odkazují na fašisty, komunisty nebo třeba pacifisty, pokud jim leží v žaludku právě oni. Výjimkou jsou majitelé vozů Volvo, kteří se hrdě označují za volvisty ,a slávisti jsou taky poměrně neškodní.

A jak jsou na tom –áři? Uživatelé produktů Apple se nazývají jablíčkáři, což vlídně evokuje zahrádkáře nebo křížovkáře. Skončíme koncovkou –oš, která neformálností překoná i zmíněného –áka, viz androš pro příslušníka undergroundu. Někdejší píáristka předního symfonického orchestru to ovšem s žovialitou poněkud přepískla, když se pro jeho hráče na sítích pokusila zavést označení filhoši. Ač se „hoši“v tom slově nejspíš objevili nezáměrně, filharmoničky by se právem mohly urazit hned dvakrát!