Trochu jiná planeta
Vposledních dnech jsem se myšlenkami přenesl do Podkrkonoší. Není to kraj, kde bych díky své profesi strávil dohromady léta času, ale několik měsíců to zřejmě bylo. A proto jsem byl požádán přispět kapitolou do knihy o podkrkonošské pánvi, což je v geologické mapě území tvořené z nemalé části červenými pískovci a břidlicemi. Proto i Labe opouštějící kraj někde u Dvora Králové bývá červeně zbarveno splavenými zvětralinami a barvu si podrží až ke Kolínu, kde lidé neznalí geologie obviňují z „nezdravé“vody pardubické chemičky.
O Podkrkonoší se mi nepřemýšlelo ani nepsalo lehce. Krajina byla v době svého vzniku jezerní prohlubní mezi horami, kterou protékaly řeky. V okolí jezer občas vyrostly pralesy se známými stromovými plavuněmi, přesličkami, kapradinami a nahosemennými stromy. V tamních močálech se shromáždilo dost dřevité hmoty na to, aby z ní vznikly uhelné slojky. Obsah oxidu uhličitého byl v době „kamenouhelné“(mluvíme o geologických periodách karbon a perm) mnohonásobkem dnešního stavu, a proto bylo celkově teplo, a pokud bylo dost vláhy, vegetaci se dařilo. Přesto je většina usazenin zanechaných v této mezihorské prohlubni červená, což je první příznak suchého horkého podnebí. Navíc je v těchto pískovcích jen málo vrstviček, které by svědčily pro přítomnost živočichů nebo rostlin. Posledním dílkem skládačky je pak skutečnost, že písky byly do své dnešní polohy doneseny řekami, ne větrem jako třeba na západě USA, kde z nich vznikly slavné pískovcové sloupy, stěny a klenby národního parku Zion.
Labe bývá červeně zbarveno splavenými zvětralinami. Barva vydrží ke Kolínu, kde lidé neznalí geologie obviňují z „nezdravé“vody pardubické chemičky.
Prostě – snažil jsem si na místě pozdně prvohorního Podkrkonoší představit nějakou dnešní krajinu, jak ji znám z popisů v odborné literatuře nebo dokonce z vlastní návštěvy, a byl jsem poněkud zklamaný tím, že žádnou nenacházím. Vysvětlení mi však jako na zavolanou přinesl nový článek v osvědčeném časopise Nature. Američan Robin Wodsworth s týmem spolupracovníků si už léta „hraje“s modelováním zemského klimatu. Jejich nový objev spočívá v tom, že při podstatně vyšší průměrné teplotě povrchu Země má spodní část atmosféry tendenci rozdělit se na dvě obtížně mísitelné vrstvy – spodní, silně prohřívanou, a svrchní, ze které uniká teplo do kosmu. Rozdíl ve fyzikálních vlastnostech obou vrstev během řekněme deseti dní narůstá, ale nic dramatického se neděje. Poté si horký vzduch přece jen uvolní cestu přes pomyslnou hranici – a během několika hodin spadne na zem více srážek než během současné tropické cyklóny za několik dní. Takovýto vodní příval přemístí obrovské množství štěrku, písku či prachu.
Dnes probíhající klimatická změna nedosahuje ani zdaleka takových měřítek, aby se popsaný průběh počasí stal v dohledné době realitou. Ale třeba – alespoň prozatím – pomůže nový objev lépe porozumět skalám u Vrchlabí nebo u Trutnova nebo životním podmínkám v tehdejších lesích. Kam bude dominový efekt poznání směřovat dál, nikdo neví.