Polská lekce beztrestnosti
Před čtyřiceti lety tehdejší vůdce polských komunistů generál Wojciech Jaruzelski oznámil, že společně se skupinou komunistických důstojníků provedl státní vojenský převrat. V noci z 12. na 13. prosince 1981 skutečně vyjely do ulic Varšavy, Gdaňska a Krakova tanky a vojenské oddíly ministerstva vnitra začaly v celém Polsku obsazovat sídla Solidarity. Ve stejnou dobu vyrážela tajná policie dveře u bytů aktivistů Solidarity, zastavovala vlaky a automobily nebo pořádala zátahy na nádržích, aby na základě tajně vypracovaných seznamů pozatýkala tisíce lidí. O několik dní později tanky vjely do největších polských dolů, loděnic a hutí, jejichž zaměstnanci odpověděli na vojenský puč okupační stávkou. V některých místech, jako byl katovický důl Wujek, zahájil specializovaný antiteroristický oddíl ostrou střelbu do stávkujících dělníků ustupujících před rozjetými tanky. Tím začala vlna násilí a represí – svým rozsahem nemající obdoby od časů stalinismu, které trvaly sedm let.
Byť měl tento puč pro Polsko tragické následky, bylo v něm od počátku něco z groteskní maškarády. Jaruzelského fascinovala myšlenka vojenského puče ve verzi známé z četných převratů v zemích Latinské Ameriky. Představoval si, že je politickým následovníkem chilského Pinocheta nebo argentinského Videly, a podle tohoto latinskoamerického vzoru vytvořil během oné noci vojenskou juntu, která měla v zemi vykonávat veškerou moc. Vojenská junta následovně rozeslala do celé země armádní „pučisty“, kteří měli převzít pod svou správu státní úřady a klíčové závody. Vedení státní správy a ekonomiky tak přešlo do rukou „vojenských komisařů“.
Grotesknost všech těchto tahů však spočívala v tom, že „pučisty“byli právě ti, kteří i před pučem ve svých rukou drželi veškerou moc. Jaruzelski přece nebylo nikdo jiný než první tajemník Polské sjednocené dělnické strany (PZPR) a „pučisté“nesvrhávali žádný dosavadní režim, protože tím režimem byli oni sami. Neútočili na vládní budovy, ale právě v těchto budovách přikazovali partajním tajemníkům, ať se převléknou do uniforem a pózují jako součást junty. Nedobývali ani jako ve správném latinskoamerickém převratu sídlo státní televize, ale během oné noci udělali z hlasatelů vojáky a přikázali jim, aby od časného rána četli restriktivní ustanovení výjimečného stavu, v nichž téměř za všechno (od stávky po roznášení letáků) hrozil trest smrti. Jaruzelski chtěl ve společnosti vyvolat šok a terorizovat ji – proto uspořádal tuto maškarádu a předstíral, že se komunisté u moci náhle proměnili v pučisty tvořící vojenskou juntu.
Seznamy katů
Tento předstíraný puč nicméně přešel do nejnovějších dějin Evropy jako fakt, který měl velký politický význam. Ukázalo se totiž, že to byl poslední organizovaný pokus uhájit na našem kontinentu sovětský systém. Předešlé protisovětské vzpoury bezprostředně potlačila Rudá armáda; bylo tomu tak v Berlíně roku 1953, v Maďarsku v roce 1956 i během Pražského jara roku 1968 v ČSSR. Tentokrát však sovětské politbyro oslyšelo naléhavé Jaruzelského prosby o pomoc při likvidaci Solidarity, jejíž členskou základnu tvořilo deset milionů Poláků. Polští komunisté proto vymysleli fiktivní vojenský převrat, neboť – podobně jako třináct let předtím v Československu – cítili, že se jim tváří v tvář mohutnému vzepětí Solidarity vymyká z rukou kontrola nad strukturami komunistické strany i nad jejími řadovými členy. V sovětském systému byla na našem kontinentu armáda doposud vždy politickým nástrojem strany, ale Jaruzelski vymyslel, že lze tento vztah obrátit a zachránit stranu i její mocenský monopol tím, že bude předstírat, že je latinskoamerickým Pinochetem nebo Videlou.
Násilí převlečené do vojenských uniforem trvalo v Polsku sedm let, „pučisté“už nebyli schopni udržet svou moc déle. Vláda nad Polskem opřená o holé násilí nebyla snadná ani v Brežněvově epoše, a když v Moskvě navíc začala gorbačovská glasnosť, bylo ještě hůř. Nepodařila se pacifikace vzdorující Solidarity; důkazem toho byly velké stávky v Gdaňsku a Krakově v roce 1988. Zato
„vojenským komisařům“se podařilo zruinovat polskou ekonomiku do té míry, že vše vypadalo tak, jako kdyby právě skončila skutečná válka. Čelní „pučisté“– generálové Jaruzelski, Kiszczak a Siwicki (ano, jde o téhož generála, který velel polským jednotkám potlačujícím Pražské jaro, Jaruzelski byl ostatně tehdy v Polsku ministrem obrany) – proto začali vyjednávat s demokratickou opozicí a podařilo se jim alespoň na pár měsíců uhrát pro sebe několik klíčových míst ve státě, v němž už převzala faktickou moc Solidarita.
Jedním z prvních aktů nového polského sejmu, který ještě nebyl zcela demokratický, bylo vytvoření zvláštní komise, která měla zkoumat případy vražd spáchaných milicí a Státní bezpečností během sedmileté vlády „pučistů“. Seznam více než stovky obětí bezpečnostního aparátu tehdy vypracoval polský Helsinský výbor.
Tato komise, závěry její zprávy předložené po dvou letech a nakonec i reálné následky – to vše po pravdě řečeno v sobě shrnuje politické dějiny prvních let polské nezávislosti a demokracie v kostce. Už jen samotná historie komise a její zprávy v sobě jako v ohnisku soustřeďuje velice příznačnou dvojznačnost polské politiky té doby.
Tato správa totiž přináší na jedné straně jedinečné svědectví o systému organizovaného a plánovaného bezpráví vytvořeném „pučisty“, odhalující nejen mechanismy, které vedly ke zločinům, ale především techniky pozdějšího zahlazování jejich stop. Jde o svědectví přesné a nezaujaté, oproštěné od politických teorií nebo literárního balastu, a proto vyvolává u čtenářů tak silný dojem. Pozdější osudy této zprávy však na druhé straně svědčí o hluboké bezvýchodnosti a nulové možnosti polské prokuratury a soudů vymáhat jakoukoli spravedlnost, a to i na té nejelementárnější úrovni. Nevezmeme-li
v úvahu politováníhodné následky tehdejší beztrestnosti zločinců, dokážeme jen těžko pochopit důslednost současné polské pravice, která dnes tvrdošíjně usiluje o změnu polského systému spravedlnosti.
Zastřelení při pouličních demonstracích, údajné sebevraždy, vraždy ze střelných zbraní, neobjasněná úmrtí ve vězeních, zmlácení se smrtelnými následky. Případ po případu, vražda po vraždě, jméno po jménu… Taková je skutečná typologie bezpráví. Z 1394 stran této zprávy se dozvídáme, kdo z příslušníků bezpečnosti, prokurátorů a soudců opatřoval falešné důkazy, zastrašoval svědky, vytvářel fiktivní stopy pro vyšetřování, zastavoval trestní řízení, za jakých okolností to činil a jaké z toho čerpal výhody. Tento dokument představuje smutný index lidské hanebnosti a dojem z něj je o to silnější, že jeho shrnutí představuje „černý seznam“lidí z tehdejšího aparátu trestního stíhání a justice, kteří, jak to formuluje komise, „postrádají morální předpoklady k tomu, aby mohli sloužit nezávislému polskému státu“. Na tomto „černém seznamu“se nenacházejí přední političtí představitelé, ani hlavní „pučisté“nebo komunističtí funkcionáři. Jsou na ní pouze „vykonavatelé“, jinými slovy ti, bez nichž by nemohla existovat žádná tyranie ani žádná diktatura. Jsou to jen ti, kdo se v letech, kdy vládli „pučisté“, podíleli na vraždách nebo na jejich zatajovaní. Seznam obsahuje něco kolem dvou set jmen.
Neochota prokuratury a soudů
Polský parlament zprávu přijal 4. října 1991. Od této chvíle se začíná odvíjet druhé dějství její historie. Ukázalo se totiž, že její závěry nebylo možné uvést v život, i když je nikdy žádná vláda nezpochybňovala. Nenašla se totiž žádná síla, která by byla schopna přinutit vedení prokuratury – o soudech raději vůbec nemluvě –, aby se zbavilo lidí z „černého seznamu“, který přece vzal při svém hlasování na vědomí parlament. Mimořádně zajímavý je politický mechanismus provázející tuto slepou uličku a nemožnost s něčím pohnout. Nemělo totiž žádný význam, jakým způsobem se během poslední dekády dvacátého století v Polsku měnily koalice a střídaly vlády jedna po druhé. A bylo navíc lhostejné, byl-li ministrem spravedlnosti jeden z pověstných antikomunistů Wiesław Chrzanowski, odsouzený v době stalinismu k trestu smrti, nebo fanatický bývalý aparátčík komunistické strany Jerzy Jaskiernia. Lhostejnost prokuratury i soudů vůči závěrům zprávy se tím nijak nezměnila. A k opravdové politické kuriozitě došlo v roce 2007, když převzal moc antikomunista Jarosław Kaczyński a jmenoval šéfem polské policie jednoho z prokurátorů z onoho „černého seznamu“, jistého pana Kornatowského. Kaczyński sice krátce na to přiznal, že se dopustil chyby, ale bylo to až po praktické zkušenosti neblahých následků, jaké mělo pro jeho vládu jmenování podobné figury do tak významné funkce.
V pondělí 13. prosince tomu bude přesně 40 let, kdy v Polsku proběhl jeden z nejzvláštnějších převratů v dějinách. Navzdory jeho groteskním prvkům se však stal celospolečenskou tragédií, s níž se náš severní soused dosud nedokázal vyrovnat.
Příjemné stáří vrahů
Přední „pučisté“z 13. prosince 1981 zemřeli ve svých luxusních vilách a poté byli s poctami pohřbeni na varšavském vojenském hřbitově Powązki, v odděleních určených pro lidi významné a zasloužilé. „Vykonavatelům“systému násilí, který vytvořili, byly po letech sníženy důchody, ale pouze v případě, že šlo o zaměstnance bezpečnosti (vnitra). Prokurátoři a soudci z „černého seznamu“sejmové komise měli zpravidla bohatě zajištěné stáří, a to díky obrovským korporativním privilegiím, která si tyto společenské skupiny vybojovaly. V průběhu let se jen utvrzovali v přesvědčení o své beztrestnosti a měli v tom koneckonců pravdu. Navíc svým vlastním příkladem vychovali a zformovali vlastní nástupce, kteří si na celý život zapamatovali, jakou váhu má síla prokurátorsko-soudcovské korporace zaručující beztrestnost v každé situaci, byť se zdála být zcela beznadějná. Dokonce i v takové situaci, kdy parlament někoho jmenovitě označí za morálně zodpovědného za zločin.
Když Jarosław Kaczyński převzal v Polsku v roce 2015 podruhé moc, rozhodl se podstoupit politické riziko a narušit onu korporativní beztrestnost. Vzhledem k času, který mezitím uběhl, to však nemělo pro osud oné zprávy už žádný význam. Navíc není dosud jasné, jak dopadne tvrdá konfrontace mezi právnickou korporací a pravicovou vládou, k níž nyní dochází v Polsku.
Grotesknost celého převratu však spočívala v tom, že „pučisté“nesvrhávali žádný dosavadní režim, protože tím režimem byli oni sami
Autor je bývalý polský politik. V roce 1990 byl jmenován předsedou Mimořádného parlamentního vyšetřovacího výboru pro činnost ministerstva vnitra během výjimečného stavu (tzv. Rokitova komise). V roce 2005 byl neúspěšným kandidátem liberální Občanské platformy na post předsedy vlády. Nyní působí jako publicista a akademik.
Text vznikl ve spolupráci s Polským institutem v Praze. Z polštiny přeložil Josef František Mlejnek.