Uprostřed podzemní církve
Teolog a tajný biskup Jan Konzal zemřel 16. listopadu tohoto roku ve věku 86 let. Možná to nebylo veřejně tolik známé jméno, přesto šlo o výjimečného muže, jehož životní příběh ilustroval také příběh podzemní církve za minulého režimu.
Podzemní církev s tajnou hierarchií v Československu existovala od začátku padesátých let. Smyslem existence tenkrát bylo vytvořit tajnou rezervu, která by nastoupila, až bude zlikvidováno nebo zkorumpováno veřejně známé duchovenstvo. Zřídil ji Řím pro země postižené pronásledováním a nikdy to nebylo odvoláno. Někteří z takto „tajně“svěcených biskupů se však brzy ocitli ve vězeních, protože StB spolu s KGB měla své lidi na mnoha místech i uvnitř církví. Ze stejných důvodů byli svěceni tajně i mladí lidé přímo ve vězení, aby mohli pracovat, až se po deseti nebo patnácti letech dostanou z vězení. Jeden z dlouho vězněných kněží, brněnský Felix M. Davídek, vypracoval po mnoha diskusích ve vězení koncepci paralelní sítě církevních služeb v pastoraci řeckých a římských katolíků s velkou zkušeností s konspirací.
S tím souvisela i úloha maximálně zjednodušit všechny projevy života katolické církve tak, aby byly nenápadné a službě se mohli věnovat i lidé pracující na plný úvazek v civilních zaměstnáních. Bylo třeba proto vybudovat tajný způsob teologického studia, získat spolehlivého světitele (v katolictví smí ordinovat jiné jen ten, kdo je sám už řádně ordinován). Davídkovi se to podařilo a jeho vyslanec získal i souhlas z Vatikánu. Významným krokem k tomu byla i myšlenka využít v nových situacích dvě staré zásady: řeckokatolický kněz neměl nikdy v celých dějinách povinnost celibátu; katolický vyšší představený smí povolit, aby kněz řeckého obřadu vypomáhal i v pastoraci latinského obřadu a naopak, pokud má k tomu potřebné vzdělání.
Přes kádrové potíže
Nedávno zemřelý tajný katolický biskup Jan Konzal. Již od svých osmi let v roce 1943 žil jako ministrant na Svaté Hoře. Následoval své starší bratry, kteří se zde připravovali na kněžství. Byl zde šťastný: kromě pozitivních stránek, jako byla formace hodnotového systému, světového názoru, smysl pro hudbu, solidarita klukovské party, smysl pro řád a život v kolektivu, reflektoval později i negativa: formace výhradně maskulinní společností a jednostranný životní styl kláštera, což vedlo k pozoruhodné naivitě.
V době uzavření klášterů komunistickou diktaturou o Velikonocích roku 1950 nebylo Janu Konzalovi ještě 15 let, tak jej StB neinternovala jako jeho starší bratry, ale prostě ho jen poslala domů. Přes kádrové potíže nakonec mohl dostudovat v Praze. Soudružka třídní profesorka měla dost vysokou stranickou funkci, prý se před ní třásl celý profesorský sbor, a považovala za osobní povinnost zabránit infiltraci „náboženských fanatiků“mezi zdravé budoucí kádry na vysokých školách. Proto Jana Konzala odmítala připustit k maturitě, natož ke studiím na univerzitě – vždyť se psal rok 1953. Naštěstí se učil velmi snadno a dobře, a tak za ním stálo několik tvrdošíjných členů profesorského sboru. Ti nakonec přece jen vymohli, že mladý student směl odmaturovat, a dokonce si podat přihlášku alespoň na ČVUT.
Soudružka měla ovšem zbytečné obavy, do tehdejšího semináře by v padesátých letech určitě nešel. Seminář tehdy řídila StB, pedagogický sbor byl hluboce pod odbornou a někdy i mravní úrovní. Biskupové, v té době již internovaní či věznění, studium v litoměřickém semináři katolíkům zakázali.
Během studia na ČVUT však Jan Konzal začal studovat teologii tajně u soukromých učitelů, kteří ji už dřív učili. Zkoušky probíhaly tajně před představeným řehole redemptoristů, kam se připravoval později vstoupit. Jenže po otevření archivů StB po roce 1989 se ukázalo, že tento představený, kterému Jan Konzal plně důvěřoval, byl agentem StB a měl velké „zásluhy“na tom, že Konzal byl roku 1960 na tři roky uvězněn.
Bouřlivá 60. léta
Ve vězení však získal zkušenosti, které dosud neuměl zpracovat, například mezní utrpení lidí, kteří nebyli zrovna zlí a svůj osud prostě ve chvíli, kdy jim třeba přestaly z domova chodit dopisy, neunesli. Nebo když některá z dlouho čekajících manželek přece jen uvěřila našeptávání StB a rozhodla se pro rozvod, aby si nezničila zbytek života. Nikdo se jich nezastal, byli víc než ubozí, pokoření, opuštění… Otázek bylo mnoho, ale nikdo na ně neodpovídal. Jan Konzal tak zažil poprvé krizi vlastní víry. Ta krize netrvala dlouho, naštěstí jen pár dní, a jakmile si poctivě přiznal, že dosavadní způsob víry byl dobrý tak do čítanek nebo duchovních románů, ale ne do občas beznadějně nesmyslného života, uvěřil jinak, reálněji, dospěleji. Pochopil totiž, že dospělý vztah k Bohu i lidem je třeba hledat. A pochopil také, že toto hledání trvá dlouho a zdaleka není na jeho konci.
Po návratu z vězení jej čekalo několik dalších důležitých zkušeností. Někteří dosavadní věřící přátelé, kterých měl hodně, raději přešli na druhý chodník, aby se s ním nemuseli potkat. Byl v jejich očích prašivý. Zato se k němu paradoxně hlásili snad bez výjimky přátelé nevěřící. Několik bývalých spolužáků z fakulty mu vzkázalo, že se má stavit, že ho zaměstnají. Bylo to milé, i když se to nedalo realizovat, protože StB mu vybrala civilní zaměstnání po svém. Směl nastoupit jen jako pomocný dělník. Tento život uprostřed továrních a později stavebních dělníků mu ale v jeho formaci pomohl.
Začátkem šedesátých let získal litoměřický seminář jistý církevní souhlas, proto se v polovině 60. let odhodlal požádat o přijetí do Litoměřic, ovšem dvakrát byl děkanem odmítnut. Jan Konzal později vyhodnotil tento neúspěch jako šťastný, neboť by tehdy byl stále ještě špatným duchovním, plným mnoha předsudků. Zbývala teoretická možnost studia teologie v zahraničním semináři; prakticky to však bylo skoro nemožné, neuměl aktivně cizí jazyky, nesměl dostat pas, maximálně jen příležitostné doložky na turistické cesty do východních států. Přesto mu bylo doporučeno zkusit NDR.
Vypravil se tedy se svým bratrem coby tlumočníkem do Erfurtu. Ačkoli neměl žádné písemné doporučení, erfurtský biskup Hugo Aufderbeck jej po důvěrném rozhovoru na studia ochotně přijal. Sám mu připravil speciální studijní plán a veškerou potřebnou literaturu mu daroval ze své osobní knihovny, případně pověřil některého z přítomných profesorů fakulty, aby literaturu zajistil. Jan Konzal jezdil do Erfurtu až do roku 1968 vždy na „zkoušku“a pro novou dávku studijních otázek. Alespoň pasivně se naučil německy – na počátku studia stále se slovníkem v ruce, na všechny pohovory vozil „turistu“tlumočníka. Získal také kontakt se skvělou německou teologickou tradicí, a tím i protiváhu své přespříliš „lidově katolické“zbožnosti.
Osmašedesátý rok Konzala naplno vtáhl do veřejného dění. Hned zjara se angažoval v nově vzniklém Díle koncilové obnovy. Biskup Tomášek jej jmenoval jako delegáta do Iustitia et pax (Spravedlnost a mír – instituce, která se zabývá dodržováním lidských práv), pomáhal vybudovat svým tehdy velkým a obdivovaným přátelům Josefu Zvěřinovi a Oto Mádrovi jejich dávný sen Studium catholicum, v podniku ho zase poprvé zvolili do odborářské funkce, aby vyjednával se stranicky kovaným ředitelem.
Během krátké politické oblevy do konce roku 1969 mu přátelé z doby před zatčením umožnili vypsáním mimořádného konkursu nastoupit do telekomunikačního výzkumu, kde pracoval už před zatčením. Musel se učit všechno znovu: jednak proto, že za deset let se výzkum dost posunul, ale také kvůli tomu, že během tvrdého vyšetřování ve vazbě totálně ztratil paměť. Jenže zanedlouho Konzala prověrková komise obvinila, že prý v ústavu během roku 1968 organizoval kontrarevoluci (i když ve skutečnosti do ústavu nastoupil až v polovině roku 1969) a znovu dostal výpověď. Po poradě s přáteli spoluzaměstnanci výpověď ignoroval a chodil do práce dál. Podnik se tvářil, že ho to nezajímá, a za zhruba osmnáct měsíců mu další nový pan ředitel vzkázal, že jej přijímá do stavu výzkumných pracovníků. Pracoval ve výzkumu automatizace řízení procesů údržby v telekomunikačních sítích. Dokonce jej poslali ještě dva roky studovat kybernetiku na Vysokou školu dopravní v Žilině. Další ředitel se už nebál ho dokonce poslat místo sebe přednášet na VŠE a později i na ČVUT.
Jan Konzal zajišťoval katecheze pro děti v Praze a okolí. Chodil do nemocnic, protože kněží z duchovní správy tam oficiálně nesměli a neoficiálně se báli. I on se bál, ale měl přece jen výhodnější mimikry. Celé roky coby spolupracovník biskupa Zahradníka jezdil asi jednou měsíčně na východní Slovensko mezi tamní řeckokatolíky rozptýlené po vesnicích. Řeckokatolická církev byla rozprášena nebo zastrašena, rodiny popů byly přestěhovány do západočeského pohraničí a severních Čech. V pátek odpoledne tak celá skupina vyrazila na Slovensko, přes den pracovali jako řemeslníci na opravách střech a večer se sešli v některé z domácnosti v obci nebo v sousední obci lidé, kteří se připravovali na svatbu, chtěli zpověď, chtěli duchovní radu.
Jan Konzal také postupně přepracovával systém teologického vzdělávání laiků i těch, kteří se připravovali na svěcení. V mnoha dlouholetých kursech také učil a z okruhu lidí kolem saleziána Václava Komárka vytvořil křesťanskou obec nezávislou na farních strukturách.
Soudružka třídní měla vysokou stranickou funkci a považovala za osobní povinnost zabránit infiltraci „náboženských fanatiků“mezi budoucí kádry na vysokých školách
Po návratu z vězení někteří dosavadní věřící přátelé raději přešli na druhý chodník, aby se s ním nemuseli potkat. Zato se k němu hlásili snad bez výjimky přátelé nevěřící.
Ženatý biskup
Rok předtím, než byl v r. 1983 biskup Fridolín Zahradník pro ilegální církevní činnost zatčen, ordinoval ženatého Jana Konzala na biskupa coby svého nástupce. Dnes to běžné není, ale apoštol Petr byl ženatý (Ježíš uzdravil jeho tchyni) a celé první tisíciletí se ženatí biskupové vyskytovali (ženatý byl pravděpodobně i arcibiskup Metoděj, vyslaný se svým bratrem jako misionář na Moravu). Nedodržení celibátu však byla zřejmě hlavní příčina, proč oficiální církev po r. 1989 odmítla službu Jana Konzala a dalších přijmout. On sám to však jako překážku nevnímal. V jednom rozhovoru na otázku, čím je pro něj jeho žena, odpověděl:
„Božím darem, mnohorozměrným, jak už boží dary bývají: je kritickou instancí, soudcem, zrcadlem, pečovatelkou. Žena je pro muže skvělým doplňkem v tom, co mu chybí, a když se povede, i ona ví, že to pro její humanitu důležité, ale dosud nedosažitelné je přístupné v muži, pokud jej dokáže mít ráda. Dělá mi domov, to je moc důležitá věc, když potřebujete nechat sílu někde venku na potřebné práci. Ona sice potom žehrá, občas někomu v telefonu vynadá (chrání svoji pracovní sílu? moc toho doma neudělám!), ale v tom zásadním je při mně. To je moc důležité. Právě ona má největší podíl na rozbití mých dřívějších tendencí ideologizovat lidské problémy tam, kde je potřeba vidět syrovou realitu, nemluvit a něco udělat. Honí mne zpět do reality, pokud se zapomenu a chtěl bych létat, i když křídla jsem nikdy neměl. Ale dovede také říci, že se jí něco zdá dobré. Prý by mne bez její péče ohryzaly myši, něco na tom pravdy asi bude.“
Autor přednáší liturgickou teologii na Evangelické teologické fakultě UK v Praze a je předsedou občanského sdružení Institut ekumenických studií