Hledání evropské cesty

Začněme v lese na polsko-běloruské hranici. Tady se choulí v zimě uprchlíci, kteří směřují z Běloruska do vysněné „Evropy“, tedy Evropské unie. Jde o Syřany, Iráčany nebo Afghánce. Snaží se dostat do Polska přes bariéru, kterou hlídají pohraničníci a vojáci. Polské úřady jsou nemilosrdné, nechtějí vpustit do země ani jednoho běžence a příhraniční pásmo pro návštěvníky uzavřely. Přesto se tam občas dostali novináři a také aktivisté pomáhající migrantům a do světa pak letí zprávy o necitelné polské vládě a rodinách s dětmi trpícími v lese. Podobné zprávy šíří i běloruská a ruská média.

Aktivisté se pak snaží využít novináře k tomu, aby byli uprchlíci vpuštěni na polské území, píše například známá americká novinářka a spisovatelka Anne Applebaumová. Podle ní, která není ani trochu nakloněna současné polské vládě, ale není možné dát uprchlíkům zelenou, protože je ke svým protievropským cílům cynicky zneužívá běloruský diktátor Alexandr Lukašenko. Polští politici ostatně už dlouho prohlašují, že uprchlíci jsou jen součástí hybridní války, kterou proti Evropě vede Bělorusko z pozadí řízené Ruskem. A nakonec to byl právě evropský tlak, který vedl ke zmírnění náporu uprchlíků. Pohrůžka evropskými sankcemi vůči leteckým společnostem a nátlak na země, odkud migranti pocházejí, vedl k omezení počtu migrantů.

Otevřená náruč

Evropa zatím ví, co nefunguje a co nejde udělat. Poučila se z uprchlické krize v roce 2015, kdy se počet žádostí o azyl v Unii skokově zvýšil oproti předcházejícímu roku o 123 procent. Do Unie se dostalo víc než jeden a čtvrt milionu lidí. Evropa byla v šoku. Panovalo ale téměř všeobecné přesvědčení, že uprchlíkům je třeba pomoci, a výstavba plotu proti uprchlíkům na maďarské hranici EU se dočkala kritiky. Německo otevřelo uprchlíkům, byť zčásti neúmyslně, své hranice. Tímto krokem Německa a také kvůli velkému množství uprchlíků přijíždějících hlavně do Itálie a Řecka, kde místní úřady nestíhaly a nakonec ani nechtěly uprchlíky registrovat a zadržovat, byl porušen unijní dublinský azylový systém, podle kterého má každý uprchlík žádat o ochranu v první bezpečné zemi.

Protože systém spoléhající na aktivitu jednotlivých zemí nefungoval, začalo se hledat celoevropské řešení. Došlo k posílení pravomocí a sil evropské agentury na ochranu hranic Frontex, proběhlo několik evropských námořních operací u libyjských a tureckých břehů za účelem zachraňování a zadržování uprchlíků. Brzy se objevil plán na přerozdělování uprchlíků mezi jednotlivé země Unie. Proti se postavily hlavně středoevropské státy, naopak pro byly západoevropské a jihoevropské země, zejména Itálie a Řecko, odkud se měli migranti přerozdělovat. Přerozdělování bylo nakonec schváleno na dva roky, ale nepodařilo se přemístit plánované počty uprchlíků a výsledkem bylo dodnes trvající napětí mezi jednotlivými částmi Unie.

Evropská komise sice loni zveřejnila velké plány na reformu evropské migrační politiky, ale i když projednávání pokračuje, politici odsunuli velké plány komplexní změny na pozdější dobu či na neurčito. „Jedna každá vláda kvůli tomu může padnout,“vysvětlil to pro časopis The Economist nejmenovaný evropský diplomat v Bruselu. Komplexní změny totiž znamenají návrat k řešení nepříjemných problémů jako jsou nějaká forma přerozdělování uprchlíků a platby za ochranu vnějších unijních hranic. V téměř všech evropských zemích existují vlivné antiimigrační politické strany. Evropané si sice váží přínosu uprchlíků pro rozvoj svých zemí, na druhou stranu v nich běženci vzbuzují obavy.

Smlouva s Tureckem jako vzor?

Pakt o migraci a azylu navržený novou Evropskou komisí, která se ujala úřadu na konci roku 2019, není příliš ambiciózní a Evropa se zejména momentálně soustředí spíše na jednodušší vylepšení azylové a imigrační politiky. Například na usnadnění migrace vysoce kvalifikovaných lidí do Unie, kterou nedávno schválila Rada EU. Zároveň se výrazně zvýšily prostředky poskytované jednotlivým zemím na pomoc při ochraně hranic a azylovém řízení. Z evropských peněz teď mohou být financovány i pohraniční bariéry, ploty či jejich vybavení kamerami a čidly, jako je to u plotu na turecko-řecké hranici či v případě rekonstrukce bariéry mezi Marokem a španělskými africkými enklávami Ceuta a Melilla.

Bariéry ale fungují jen do určité míry. Dokážou zadržet omezený počet lidí, ale

inzerce nezabrání dlouhodobé frustraci uprchlíků a jejich následnému odchodu „za lepším“. Dělat „světového policistu“a řešit konflikty na místě, aby se omezil tlak na odchod lidí jinam, na to Evropská unie nemá síly a ani by to nepodpořili voliči v evropských zemích. Zatím tak nejlépe fungují dohody, které pomáhají běžencům a zároveň zavazují jednotlivé země, aby uprchlíky nepouštěly do Evropy. Právě taková smlouva s Tureckem měla klíčový vliv na zastavení uprchlické vlny na začátku roku 2016. Turecko dostalo příslib uvolnění vízové povinnosti pro vstup do EU, jednání o rozšíření celní unie a šest miliard eur na pomoc uprchlíkům v zemi. Za to se Ankara zavázala zabránit uprchlíkům v cestě do Evropy. Dohoda s Tureckem byla v roce 2020 prodloužena o další dva roky a brzy by měla být rozšířena, Turecko by mělo získat minimálně další 3,5 miliardy eur.

Unie ovšem platí Ankaře nejen penězi. Dostala se do pozice, kdy Ankara využívá uprchlíky jako prostředek nátlaku pro bezvízový styk, vyžaduje lepší podmínky celní unie, podpory svých akcí v Sýrii nebo si klade nároků ve Středozemí. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan vyhrožuje každý rok Evropě otevřením hranic pro uprchlíky a někdy je k hranici dokonce posílá autobusy. Podobně se chová Maroko, které má podle serveru Politico dostat vyplaceno od loňska do roku 2027 celkem 3,5 miliardy eur za zadržování uprchlíků. Pokud se jí nelíbí politické postoje EU, zejména pokud jde o okupované území Západní Sahary, marocká vláda najednou toleruje uprchlíky mířící do Španělska.

Ani korunu pro Lukašenka

Není divu, že podobné dohody by rádo dosáhlo i Bělorusko, případnou dohodou podobnou té turecké by ale Bělorusko získalo jen další nátlakový potenciál. Poměrově větší než Turecko. Zatímco v Turecku jsou podle údajů OSN asi čtyři miliony uprchlíků, v Bělorusku to bylo necelých deset tisíc lidí. Evropa tak snadno mohla postupovat proti Bělorusku tvrdě, pohrozit mu sankcemi, a vše zafungovalo. „Situace na bělorusko-polských hranicích je jiná než v Turecku, Turecko leží na přirozené migrační trase do EU, Bělorusko migranty účelově dováželo. Nevidím důvod, proč za tento způsob Bělorusku platit,“říká proto europoslanec Tomáš Zdechovský z KDU-ČSL, která je součástí konzervativní Evropské lidové strany. Kritická je vůči Bělorusku ovšem i evropská levice, například pirátský europoslanec Mikuláš Peksa z evropské skupiny Zelení / Evropská svobodná aliance, který tvrdí, že běloruskému diktátorovi Alexandru Lukašenkovi rozhodně Evropa nemá platit. Mimochodem evropský rozpočet, a tak i peníze na podobné projekty musí schválit Evropský parlament. Většina politiků se shodla na tvrdém postoji vůči Bělorusku a sankcích proti němu.

Otázkou ale je, zda lze podobný postup použít i proti dalším zemím na hranicích, odkud se pokouší do Evropy dostat řádově více uprchlíků než z Běloruska. Nebo co by se stalo, kdyby se běloruský diktátor Alexandr Lukašenko rozhodl vyhnat ze své země všechny, kteří se proti němu postavili v protestech na přelomu loňského a letošního roku, kdy do ulic vyšlo půl milionu lidí. Pak by zřejmě Evropská unie musela přistoupit k podobným smlouvám, jako má s Tureckem, a ocitla by se v obklíčení vyděračů.

Uprchlická vlna v roce 2015 otřásla Evropskou unií, ale problém s běženci tím zdaleka neskončil. Naopak. Některé nedemokratické země totiž zjistily, že uprchlíky lze využít proti Unii jako prostředek nátlaku. A Evropa teprve postupně vymýšlí, co přesně s tímhle problémem dělat.

Tento článek je součástí autorského seriálu EU v době covidu