Klima a nemoci formují osud lidstva
Svět se obrátil naruby. Zatímco ještě nedávno vše vypadalo skvěle, pořádek byl obnoven a přišla léta míru a prosperity, najednou je vše jinak. Světem otřásá epidemie nakažlivé nemoci, úrodu snížily klimatické výkyvy a obchodní cesty, kudy proudilo zboží z Asie, už nefungují hladce. Připomíná vám to něco? Ne, není to popis současnosti, ale rozkladu Římské říše v knize Pád Říma amerického historika Kylea Harpera.
Když na počátku pátého století našeho letopočtu žil v Římě básník Claudianus, jeden z posledních velikánů klasické latinské poezie, město mělo 700 tisíc obyvatel a bylo středem ohromné říše, která přežila během předchozí generace své nejhorší období. Tedy éru postupného úpadku, který nenápadně začal ke konci druhého století, kdy Řím měl milion obyvatel a celá říše 75 milionů duší.
Jenže záhy přišel další pád. V polovině sedmého století už žilo ve Středomoří, na území původní říše, jen něco přes 37 milionů obyvatel a v samotném Římě ne více než 20 tisíc. Společnost se rozpadala, dálkový obchod byl omezený, křesťanství vedlo bitvu s nastupujícím islámem a představitelé obou náboženství mluvili o blízkém konci světa.
Historiky tenhle zvrat nepřestal nikdy fascinovat a nabídli pro to četná vysvětlení: úpadek morálky, tlak barbarů na hranice, fiskální přetížení, přílišná regulace, komunikační obtíže a tak dále. Těch vysvětlení je údajně nejméně 210. Kyle Harper k tomu ale přidává dvě velmi důležité věci: klima a patogeny. Dokládá to širokou škálou pramenů včetně dendrologie, studia usazenin či lidských kostí.
Civilizace pomáhá epidemiím
Růst Římské říše umožnilo mimořádně příznivého podnebí ve Středomoří. Ne že by se lidé nedokázali vyrovnat s nepříznivými klimatickými podmínkami, ať již horkem, nebo dobou ledovou. Ale rozvoj zemědělství by nebyl asi možný bez stabilního a příznivého klimatu v průběhu holocénu, tedy v posledních 12 tisících let. Rychlý růst Říma by pak byl nemyslitelný bez ještě stabilnější periody, takzvaného římského klimatického optima mezi lety 200 před naším letopočtem a 150 našeho letopočtu.
Když tato éra skončila, způsobily klimatické výkyvy říši problémy se zásobováním potravinami a daly do pohybu národy, které na říši tlačily z vnějšku. Například Huny, které Harper popisuje jako „klimatické uprchlíky vybavené zbraněmi a koňmi“. Navíc tyto výkyvy klimatu napomohly epidemiím, které rozleptávaly soudržnost a funkčnost římské společnosti. Dnes je obtížené určit, o které nemoci šlo, ale zřejmě to byly mor, pravé neštovice a nějaký typ chřipky nebo eboly. K tomu je nutné přičíst tuberkulózu, lepru a malárii, „chronické nemoci impéria“.
Impérium šíření nemocí napomáhalo. Spojovalo různá podnebná pásma a jeho obchodní stezky vedly do tropů, což je laboratoř nemocí. Lidé pronikali do panenské přírody a přiváželi odtud zvířata i patogeny. Obyvatelstvo natěsnané ve městech a pravidelné spojení přes celou říši vytvářely ideální prostředí pro šíření nemocí. Patogeny pak dokázaly drasticky srazit počet obyvatel, rozpoutat strach, zničit řád a fatálně oslabit impérium.
Riskujeme jako staří Římané
Kniha Pád Říma, která letos vyšla v českém překladu, vyšla v anglickém originálu v roce 2017. Tedy před pandemií nového koronaviru a před současnými vyhrocenými obavami z globálních změn klimatu. Přesto se nedlouho po jejím vydání v recenzi na ni v časopise Foreign Affairs psalo: „Dnes žijeme v globálním systému, který má velmi podobnou kombinaci klimatických poruch, urbanizace, nepříliš různorodé stravy a globalizace (jako měl starý Řím). Antická historie nám tak ukazuje, jakým rizikům čelíme.“Svatá pravda, chtělo by se říci při pohledu z roku 2021.
Kyle Harper: Pád Říma – podíl klimatických změn a epidemií na zániku Římské říše, Maraton, Praha 2021, 408 stran.