Mozartovský výprodej
Opera Národního divadla dostala do vínku unikátní dar: jediné na světě dochované divadlo, ve kterém Mozart osobně řídil své opery a pro které napsal Dona Giovanniho (1787) a Tita (1791). Tvořivé rozvíjení tohoto jedinečného dědictví a pražské mozartovské tradice však s novým vedením uměleckého ředitele obou operních souborů Národního divadla Pera Boye Hansena zatím skomírá.
Nejnověji budí rozpaky premiéra nového nastudování Cosi fan tutte německými inscenátory – dirigentem Karstenem Januschkem a režisérkou Tatjanou Gürbacou. Po Donu Giovannim, ve kterém norský režisér Alexander Mork–Eidem předvedl hlavně svou nezkušenost s operou, je to další část záměru uvést ve Stavovském trojici oper, na kterých Mozart spolupracoval s libretistou Lorenzem da Ponte, tou třetí je Figarova svatba.
Stavovské jako odkladiště 18 let starého nastudování Můžeme souhlasit s režisérkou, že Cosi fan tutte patří ze tří vrcholných oper Mozarta / da Ponteho k inscenačně nejnáročnějším. Příběh, v němž se dva mladíci vsadí o věrnost svých snoubenek a pod změněnými identitami si je vzájemně svedou, je „buffo“jen zdánlivě a otevírá širokou škálu výkladů. To však není důvod, aby právě Stavovské divadlo, jež by mělo být referenčním místem mozartovské interpretace, posloužilo jako odkladiště jejího osmnáct let starého nastudování této opery. Po premiéře ve švýcarském Lucernu v roce 2004 inscenace prošla mnichovským divadelním učilištěm a pak, bez valného ohlasu v německých médiích, ještě Kolínskou operou.
Karstena Januschka sice Národní divadlo setrvale vydává za mozartovského specialistu, ale ani loňský mozartovský narozeninový koncert, ani podzimní Don Giovanni, ani teď Cosi fan tutte nenaznačily, že by alespoň využil potenciál orchestru Opery Národního divadla, jak se to podařilo třeba Marcovi Minkowskému nebo Alessandrovi de Marchi. Do hudebního nastudování nevnesl víc než rutinu základní souhry s povšechnou dynamikou, jimiž Mozartovu hudební rafinovanost zredukoval na správně odehrané noty. A v režii Tatjany Gürbacy se Mozartova hořká rokoková anekdota scvrkla na nekonečně nudnou přehlídku více či spíše méně nápaditých hereckých etud, tu s badmintonovými raketami, tu s badmintonovými košíčky jako ženskými ňadry, tu se spacáky, tu s pastýřem a ovečkou na kolečkách, tu s kýblem, rejžákem a žlutými gumovými rukavicemi Despiny.
S „přestrojením“, na němž závisí pointa opery, si režisérka s výtvarnicí Ingrid Erbovou hlavu nelámaly. Ze světle béžových obleků mladíky jen převlékly do šedých kombinéz. Z dívek tak udělaly totální husy, že tuhle pošetilou „hru na nepřestrojování“neprokoukly. Poplácáváním dívek po zadcích a osaháváním ňader možná chtěly nahrát bojovným feministkám, protože je nejspíš jen otázkou času, kdy se i tato k ženám nepříliš laskavá opera stane obětí cancel culture.
Tatjana Gürbaca sice v rozhovorech zdůrazňovala hloubku Cosi fan tutte s oscilací mezi komedií a tragédií, ale pokus doplňovat Mozarta a da Ponteho projekcí útržků textů z dramatu Kvartet Heinera Müllera zůstal pošetile marný: vytržením z kontextu napsané věty ztrácely obsah – stejně jako celá inscenace.
Druhé nastudování se nestihlo
Protože premiéru ve Stavovském divadle postihla pro roli Dona Alfonsa výrazná pěvecká indispozice barytonisty Jiřího Hájka (který roli srdnatě odehrál, aby se premiéra vůbec mohla uskutečnit) a ruskou sopranistku Pelageju Kurennaju v roli služky Despiny nebylo skoro slyšet, pokoušeli se premiéru zachraňovat zbývající čtyři sólisté. Příležitost dostala nejmladší generace s mezzosopranistkou Arnhei?ur Eiríksdóttir, tenoristou Petrem Nekorancem a barytonistou Lukášem Bařákem. Jsou bezesporu pěvecky talentovaní, herecky tvární a na jevišti vypadají skvěle. Jenže bez zkušenějšího hudebního vedení se jejich hlasy v náročných ansámblech nesezpívaly a árie nezískaly větší výrazovou plastičnost. Premiéře tak dominovala sopranistka Kateřina Kněžíková, která se po Dvořákových Rusalkách nebo Janáčkově Kátě dokázala obdivuhodně k Mozartovi vrátit. Svou plejádu dosavadních třinácti rolí, v nichž jako Zerlina, Elvíra, Zuzana, Pamina, ale i třeba Despina jiskřila během první éry své kariéry, nyní rozšířila o Fiordiligi. Jejím dvěma rozsáhlým dramatickým koloraturním áriím s velkými skoky a rozsahem do altových poloh vtiskla hloubku prožitku ženy, jejíž jistotou skálopevné věrnosti otřese zmatek vlastního srdce.
Za těchto okolností pozornost směřovala k druhému obsazení.
U inscenací, které mají být průběžně a často nasazovány do repertoáru, je zvykem, že jsou studovány v alternacích a uváděny ve dvou premiérách. Z lednového programu však druhá premiéra i další repríza „potichu“zmizely. Ne kvůli covidu. Ukázalo se, že inscenátoři nestihli s ostatními sólisty operu nastudovat. Zrušit představení z takového důvodu by pro celé generace divadelníků bylo nepředstavitelným rouháním – Národnímu divadlu dnes nejspíš projde kde co.
Pří nástupu do nové pozice uměleckého ředitele obou operních souborů Národního divadla v září 2018 Per Boye Hansen prohlašoval, že „začlení operu Národního divadla do první evropské ligy po bok takových operních metropolí, jakými je Vídeň, Londýn, Paříž či Berlín“. Možností, jak toho dosáhnout, jsou jistě i koprodukce a přebírání operních inscenací – dnes běžná praxe, kterou používají i nejrenomovanější operní domy. Per Boye Hansen pro novou inscenaci ve Stavovském ovšem nezískal ani mozartovského specialistu ani špičkovou operní režisérku, jak se holedbá – podle výsledku přivezl jen použité zastaralé zboží z oblastního evropského výprodeje.
Matná je celá Hansenova dosavadní dvouletá bilance, zdaleka ne jen kvůli nízkému počtu nových produkcí dvou velkých operních souborů a bojácnosti zahájit provoz ve Státní opeře po dlouhé rekonstrukci novou inscenací. Ve srovnání třeba s Brnem nebo Ostravou, kde se Martin Glaser a Jiří Heřman nebo Jiří Nekvasil a Marek Šedivý nevymlouvají na covidové restrikce a připravili celou plejádu inscenací úrovně špičkové vskutku v mezinárodním kontextu. Místo bombastických proklamací by pro začátek stačilo, kdyby se z Národního divadla opět stala mezi desítkou našich operních souborů „první scéna“, když je to u nás nejštědřeji dotovaná divadelní příspěvková organizace, navíc zřizovaná přímo ministerstvem kultury.
W. A. Mozart: Cosi fan tutte
Dirigent: Karsten Januschke Režie: Tatjana Gürbaca Premiéra 8. 1. ve Stavovském divadle
Autorka je operní kritička